Podobenství o marnotratném synovi trochu jinak, inspirováno muzikálem Díra Hany Lindtnerové a příběhem z knihy Nebiblické příběhy Hany Pinknerové.

Jen tak si odešla. Opustila mě, nechala mě tu naprostou samotnou! A ještě taková drzost. Víte co udělala? Ccc, jak si to vůbec mohla dovolit! Prostě – normálně si nakráčela před rodiče, že už ji to jako doma nebaví, že chce vidět kus světa, chodit na párty, kupovat si co se jí zlíbí (jakoby to už dávno nedělala), ať jí navalí prachy, co jí spořili, a že jako vypadne. A prý, dokonce, kdyby jí k tomu dali navrch dědictví, které by jí připadlo, tak by byla úplně spokojená. Všichni byli jako opaření. A nejen to. Myslela jsem, že otec na ni zvýší hlas, potrestá ji a bude klid. Vždyť je oba tak urazila! Ale on to neudělal. On jí ty peníze prostě dal! To mě by nikdy neudělal. Vždycky jsem si musela, jako starší sestra, na všechno vyšlapat svou cestičku. Našetřit si na věci, co jsem potřebovala, a ona je jen zdědila. A matka? Ta se nezmohla ani na slovo. Seděla v koutku s kapesníkem v ruce a pak jen odešla. A odešla i má sestra.

Jo, měla jsem vztek. Fakt strašný vztek – urazila rodiče, kteří ji celou dobu bezmezně milovali a vychovávali. Mladší sestřička, tedy mazánek rodičů. Ale ona si toho prostě nevážila. Nevážila si ani mě. Nevážila si toho všeho času, který jsem věnovala jí, místo abych si dělala svoje záliby nebo byla se svými přáteli. Pohrdla vším časem, kdy jsme si společně hrály nebo probíraly holčičí věci.

Hodně věcí se jejím odchodem změnilo. Na mě samozřejmě zůstalo spousta práce. Nejen její díl, ale rodiče postupně žalem onemocněli a já se musela starat i o ně. Otec se prvně tvářil tvrdě, protože matka každý den doufala, že se sestra vrátí. V koupelně jí nechávala nachystaný její čistý ručník na poličce a do jejího pokoje jsem nesměla vkročit. Jak tam věci zanechala při odchodu, tak musely zůstat. Jediné, co matka udělala, bylo, že povlékla postel do čistého povlečení a přehodila přes ni přehoz. Jinak všechny rozkutálené propisky, popsané papírky i rozkramařenou knihovničku nechala tak, jak byla. Prý kdyby se vrátila, ať ví, že je tu doma. Že jsme ji nenahradili. Nebylo dne, kdy by se o tom s otcem nehádali. Ona jen pokorně stála, plakala a otec jí kladl otázky, proč to dělá, že to nemá cenu, že se už nevrátí.

Ale i tatínka to trápilo. Nedával to najevo, tvářil se tvrdě, ale nebylo dne, kdy by se nezahleděl do dálky. Jakoby ji snad vyhlížel. Stával u okna cosi si mumlal. Postupem času jsem přišla na to, že se modlí. Aby Bůh chránil jeho dceru na všech cestách a dá-li, aby se ve zdraví vrátila domů. Před námi s maminkou to ale nikdy nedal najevo.

Sice jsem musela o hodně více pracovat všude – v domácnosti, na naší zahradě i v péči o rodiče, jak jsem říkala. Ale taky mi chyběla. Doma jsme spolu přestali mluvil. Nesešli jsme se byť k jedinému společnému jídlu. Často jsem byla zalezlá v pokoji, že na něčem pracuji nebo potřebuji spát nebo jsem se zdržovala na zahradě. Nechtěla jsem být doma, kde na mě všechno padalo. Kde mi bylo smutno. Když jsem nemohla spát, představovala jsem si, jaké by to snad bylo, kdyby se rozhodla jednou vrátit. Bylo by to jako dřív? Nebo bychom všichni zůstali ostražití, co kdyby zase odešla? A myslí vůbec ona na nás, když je pryč? Přemýšlí třeba o návratu a je jen hrdá a nechce přijít? Ano, asi by musela přijít s pokorou a omluvit se svým rodičům a chvíli by trvalo, než by se věci obnovily. Ale nestálo by to za to?

Opravdu moc mi chybí. Vlastně ji obdivuji. Ne proto, co a jak udělala a jak všem ublížila, ale že se nebála samoty. Že se nebála odejít, muset se sama o sebe postarat. Bez maminčiny delikátní kuchyně a tatínkovy opory. Je vážně dobrá…

Začala jsem tajně chodívat do jejího pokoje. Půjčit si nějaké oblečení, které ve skříni nechala, abych měla pocit, že je tu se mnou.

Kéž by se tak vrátila. Já jí už odpustila. Maminka si nic jiného nepřeje a tatínek… I když o tom nemluví a dokonce to popírá, tak je to také jeho veliké přání. Už jen nestává u okna, ale s podivnými výmluvami chodívá každé ráno k brance. Nevím proč, co se mu honí hlavou. Stojí u ní, vyhlíží a pak se zase beze slova vrátí domů. Doma je doma. Tam se máme rádi a je nám dobře. Ale bez ní žádné doma není… Ach, kéž by se tak vrátila…