4. projev do KomTru – zaměřeno na slova a zvukomalebnost.

Růžolící dívka v černých šatech a žlutá kniha o Tibetu. Dva silné motivy ze Spalovače mrtvol. Neviděla jsem film, pouze četla knihu. V černobílém filmu by totiž růžové líce a žlutá kniha neměly jak vyniknout. Dva motivy, u kterých si nejsem jistá, co znamenají, ale vím, že jsou důležité.

Huňaté svetry na copaté dívce v sukni a magnetická rezonance. Toto jsou mé motivy. Také si nejsem jistá, co znamenají, ale vím, že jsou důležité. Proč?

Dobře, u prvního motivu vím moc přesně. Huňaté svetry mě poslední rok provází úplně všude. Lehký letní, těžký červený zimní, příjemný růžový, černý do lesa a na práci… Je mi v nich dobře, teplo, a taky je dědím nebo dostávám od lidí, které mám ráda. Copatá dívka v sukni? Asi mám pořád pocit, že jsem malým pískletem. Či cácorkou. Objevuju mašle – do vlasů se stydím, ale aspoň na botách, kabelkách (které ale moc nenosím – jsou už dospělácké) a teď mám jednu i na nejnovější sukni. Možná mám občanský průkaz, možná můžu i řídit auto a možná už můžu dokonce i kandidovat do politiky. Ale jsem pořád malé písklátko, které objevuje děsivý svět. Svět, ve kterém jsou lidé bezohlední, když někdo v tramvaji spadne a nemůže dýchat a nenapadne přihlížející zavolat záchranku nebo to aspoň nahlásit řidiči, který se ptá, zda někdo není zraněn. Svět, ve kterém se pohlíží více na individualitu než schopnost spolupracovat. Svět, ve kterém je vykonaná zkouška důležitější než otřes z epileptického záchvatu spolužáka. Svět, ve kterém vás u nehody, která se vám stane, obviní z pokusu o sebevraždu.

Nechci zacházet do chmurných představ. Tak co ten motiv magnetické rezonance? Ten je zajímavější a veselejší. Co si tak vybavuju, tak poprvé to bylo při nástupu do vysokoškolského studia. Co jako budeš dělat? No, opravovat techniku v nemocnici – třeba magnetickou rezonanci. Troufalé to představy! Každopádně tato představa mě dovedla k tomu začít studovat lékařskou fyziku. Dobrá, druhý motiv? První větší ústní zkouška, kde jsem popletla magnetickou rezonanci a CT. A také nervozita s tím spojená, kdy se mi špatně vyjadřovalo. Načež padlo ultimátum – uvidíme se u státnic, udělejte něco s tou mluvou! A tak mě druhý motiv MR přivedl do prvního komunikačního tréninku. Který mi mnoho dal – pocit, že jsem zase člověkem, protože jsem najednou znovu poznávala různé obory a zájmy spolužáků a zase pracovala na umění mluvit. Dřív jsem bývala dobrá – ne nadarmo jsem skončila s kamarádkou jako první v krajském kolem Debatiády. Ale maturita a nervozita tuto mou schopnost naprosto pohřbily. A tak jsem měla aspoň pocit, že mi začíná být rozumět. Třetí motiv. Státnice. Víte, co jsem si vytáhla za otázku v oborové části? Myslím, že někteří tušíte. Zobrazovací metody – a protože bylo málo času, otázka se zkrátila na „podrobně nám vysvětlete magnetickou rezonanci“. Třetí motiv skončil zase dobře – státnice jsem úspěšně složila. Tři motivy by mohly stačit, co myslíte…? Ne, zjevil se čtvrtý motiv. Po státnicích jsem řešila, co chci dál dělat. Žijeme v zemi, kde se zákony mění pomalu stejnou rychlostí jako čisté ponožky, a tak jsem si nemohla jednoduše splnit sen o práci v nemocnici s přístroji. Svému snu jsem musela pomoct – třeba tak, že jsem se různě poptala, co mám dál dělat. Zařídila jsem si praxi navíc na svém vysněném pracovišti, které mě pohltilo ještě více. A ze všech těch rozhovorů vzešla cesta, ale složitá. A tak jsem jejím směrem vykročila – a zde se zjevuje čtvrtý motiv MR. Jeden z těch ochotných lidí, který se mnou upřímně probíral možnosti, se zmínil, že v nemocnici je koupen relativně nový přístroj spojující MR a PET. Co to přesně je, teď není důležité, podstatné je však to, že v oblasti vědy a pacientů je to pecka. Pořádně se to ještě neumí ovládat a samozřejmě je kolem toho skupina, která teprve zjišťuje, jaké možnosti nám to dává. No a ten milý vyučující pravil, že se poptá, zda bych se tam nemohla přidat. Byla jsem napjatá. A ono to dopadlo jinak, ale možná lépe. Včera mi psal můj přiřazený vedoucí diplomové práce, že ten nový přístroj skýtá riziko poruchy a nedostatku dat. Ale že se otevřela možnost v dětské nemocnici na MR. Vidíte? Zase ta magnetická rezonance. Čtvrtý motiv mi otevřel cestu k diplomové práci, vedoucímu, který vypadá zodpovědně a lidsky a také k tomu, co chci vlastně oklikou tak nějak dělat.

Možná trochu schválně jsem vynechala jeden motiv MR, který nebyl na první pohled tak veselý. Na jaře na jedné banální kontrole se paní doktorka trochu zarazila, otočila ke mně hlavu a říká – máte zvýšenou tu a tu látku, potřebuji vás poslat na vyšetření pomocí magnetické rezonance. Víte, to je takové vyšetření, kdy… Paní doktorko, jste hodná, ale nemusíte mi to říkat – brala jsem to ve škole. Když přišel den D, ne že bych propadla panice přímo, ale klidná jsem taky nebyla. Poprvé jsem to zažila jako pacient. Hodinu jsem ležela v tunelu, uměla vysvětlit, co a proč slyším a čeho je to důsledek, ale na klidu mi to nepřidávalo. Nejhorší je totiž čekání na výsledky… A zde je ten milník zvláštní – nevím jistě, jak to dopadlo. Nedopadlo to špatně, ale prozatím nemohu říct, že by to dopadlo dobře. Důležité to však je.

Růžolící dívka v černých šatech a žlutá kniha o Tibetu.

Huňaté svetry na copaté dívce v sukni a magnetická rezonance.

Myslím, že podstatným motivem mého života se stala magnetická rezonance. Nevím, co bude. Možná se věci vyvinou jinak. Ale věřím, že se děje něco zásadního. A že to dopadne lépe, než motivy ze Spalovače mrtvol – ty na konci přinesly smutek, bolest a zkázu. U mě zatím nosí radost nejen ze života.

A co vy, jaký motiv nosí radost do vašeho života?