Název knihy: Muži, kteří nenávidí ženy (Milénium 1)
Autor: Stieg Larsson (překlad Azita Haidarová)
Nakladatelství: Host, Brno
Rok vydání: 2008, 1. vydání
Obsah: Milénium je měsíčník, v jehož redakci nesedí mnoho zaměstnanců, ale nyní je znám po celém Švédsku. Jeho odpovědný redaktor Mikael Blomkvist totiž prohrál soud s významným bankéřem, je obviněn z pomluvy a musí si odsedět tři měsíce ve vězení spolu se zaplacením odškodného. Přichází mu lákavá nabídka – za velký plat odjet na rok pracovat do Hedestadu a sepsat kroniku jednoho rodu. Má to ale háček – toto sepisování je pouze krycí zástěrkou pro vyšetření 40 let staré “vraždy“. Mikael tedy opouští Milénium, ale v Hedestadu odkrývá více tajemství, než by si na začátku byl vůbec pomýšlel. Ač to tak nevypadá, skutečnou hlavní postavou je hackerka Lisbeth Salandrová, která je příliš zvláštní osobnostní. Ona je velmi citlivá na muže, kteří nenávidí ženy. (spoiler – postupně se v dalších dílech odkrývá, proč přesně) Za rok tedy dojde k velkému množství událostí, které všem změní život.
Ukázka: Kapitola 10 (Čtvrtek 9. ledna – pátek 31. ledna)
Jednou odpoledne během druhého týdne na Hedeby kdosi zaklepal na dveře Mikaelova domku. Mikael od sebe odstrčil desky s policejními protokoly, které právě začal číst – v pořadí šesté – , zavřel pracovnu a pak otevřel venkovní dveře, v nichž stála asi padesátiletá světlovlasá žena důkladně zabalená v kožichu.
„Dobrý den. Jen jsem váš chtěla pozdravit. Jmenuju se Cecílie Vangerová.“
Potřásli si rukou a Mikael vyndal šálky na kávu. Cecílie Vangerová, dcera nacisty Haralda Vangera, působila jako otevřená a v mnoha ohledech přitažlivá žena. Mikael si vzpomněl, že se o ní Henrik Vanger vyjadřoval pochvalnými slovy a zmínil se, že se se svým otcem nestýká, i když jsou sousedé. Chvíli si nezávazně povídali a pak Cecílie vyrukovala se svou záležitostí.
Vlastní názor: Nejsem si jistá, jak jsem se ke knize dostala. Název je děsivý. Obsah v určitém důsledku ještě více, ale zároveň zajímavý. I když je kniha tlustší, přečetla jsem ji asi za 4 dny plachtění. Nedalo se přestat. První část je zdlouhavá, ale pak dává smysl proč. Čtenář se musí seznámit se všemi postavami a pochopit jejich charakter (obecně jsou v knize velmi popisovány důkladně povahové vlastnosti, kdo má co oblečené, zda leží v posteli z Ikea a že si dal k jídlu obložené chleby s kávou). Postava Lisbeth je pro mě děsivá, fascinující a přitom sympatická. Mou první reakcí po dočtení bylo, proč to není zfilmováno?! Mno, doma na Internetu jsem zjistila, že je – dokonce dvakrát. Švédy i Američany. Nakonec jsem se ale rozhodla si film nepouštět. Má představivost mi v některých ohavných činech stačí a nepotřebuji to vidět „reálně“. Seznámena s autorovým stylem jsem se nedočkavě vrhla na další díl.
Film jsem viděl, ale je-li něco vytvořeno primárně jako knížka, dobře rozumím tomu, když se čtenář hned nechce podívat na filmové zpracování, protože příběh má svou formu v jeho fantazii. Někdy je naopak film úspěšnou návnadou, proč si přečíst knihu (u mne třeba Ecovo Jméno růže), ale v tomto případě jsem to zatím ke knížce nedotáhl :-).
U mě právě ruští autoři 🙂
Ne, na jednu stranu mě strašně zajímá filmová verze, protože si ji dovedu představit, že bude výborná. Ale nechci vidět ty násilné a ubližovací scény. Dilema.
Viděla jsem film (švédský) a tak nějak mě právě asi násilí docela odrazuje od knih…
No, toť otázka. Mě občas přijde, že násilí a některé scény jsou ve filmu přehnány, aby to bylo přitažlivější pro diváka (je to hnusné, ale je to tak). V té knize si to můžu přečíst rychleji nebo fantazii dovolit, abych toho násilí viděla třeba méně. Abych to vysvětlila – myslím, že představivost mám. Ale asi s ní dokážu “pracovat” – nedělalo mi problém číst Erbenovu kytici před spaním, protože jsem se soustředila na jiné než odporné věci. Pak jsem viděla pár zfilmovaných úryvků a už nejsem schopná to číst znovu, protože bych viděla ty scény.
Právě – já postupovla naopak a teď bych v těch knihách, obávám se, viděla ty scény z filmu…
Jo, to chápu 🙁 Tak třeba jiné dílo 😉