Pokračujeme. Abychom se dostali k té jachtě 😉
6. den – 13 km
Dneska jsme si přispali a chytla nás leonóra. Po snídani se J. odvažoval do ledového bazénu, já si četla Vojnu a mír a až po 11. jsme vyrazili. Protože bylo zataženo, chtěli jsme na Kašperský hrad. Ale bylo zde příliš mnoho turistů. Tak že pojedeme na Modravu. Zastavili jsme u Hradlového mostu, kde jsme také loni byli, podívali se na prázdnou Vydru a vysvětlovali Německým turistům, jak se dostanou na Tříjezerní slať. Tak nás to zaujalo, že jsme se tam sami vydali. Přejeli jsme tedy na Modravu, kde ale bylo hrozně drahé parkování. Také mě mrzelo, že nepoznávám místa ze seriálu Policie Modrava. Bylo zataženo a spadlo pár kapek, ale vydali jsme se po červené okolo Dřeváku. Zde cyklisté odkládali děti – výtvarno-dřevařské muzeum. Po 120 m se dojde k novému mostu, s kterým připojená cesta stála téměř 7 milionů. Přestože před 120 m most i cesta navazující na cyklostezku jsou. Raději jsme šli dál. Kousek za mostem je nouzové nocoviště a po 2,5 km se odpojí od červené turistické značky a jde se (od Rybárny) 1 km po cyklotrase do velmi prudkého kopce. Na jeho vrcholu je cíl – Tříjezerní slať. Opět je zde dřevěný herbář a 3 krásná rašelinná jezírka. Akorát cestička je rozbitá – nedávno ji provizorně spravili a po létě bude následovat velká rekonstrukce.
To jsme našli topící se, tak to tatínek větví přenesl do keřů. Netušíme, co to je. Ale mělo to krysí ocas a hlavu krtka.
Zpátky jsme se rozhodli pro okružní jízdu – přes Javorovou pilu k Rybárně a do Modravy – 7,5 km. Než jsme vyšli, byli jsme fascinováni vozíčkářem s ženou a 3 malými holčičkami. Nechápala jsem, jak se do prudkého kopce vyškrábal sám. Jsa pamětlivi loňské zkušenosti s vozíčkem, tak některé cesty porovnáváme. Smekali jsme před ním. Okruh zpátky se nám líbil – viděli jsme zase nový kus přírody, jinak vypadající Roklanský potok. A já byla fascinována a uvažovala, jak tu lidé dříve žili – na Rybárně (vlastník Fisher) a Javorové pile.
Rybárna.
Dobytek tu pást nelze, protože by se v bažinách utopil, zahradničit také ne. Je tu mnoho borůvek, brusinek a vlachyně, ale jak to lze uchovat na zimu? A co k tomu? A všechny ty třeskuté zimy a průměrná roční teplota vody 2 °C… (měli jsme štěstí – zpětně jsme zjistili, že je tato cesta přístupná od 15. 7. – 15. 11. kvůli nadmíře vody z bažin). Když jsme se blížili k Modravě, vysvítalo sluníčko a oteplovalo se. Zastavili jsme se v Kašperských horách u „ťamanů“ pro buchty na snídani a jeli na ubytování. Na večeři jsme měli rýžovou kaši s množstvím borůvek, J. se skamarádil s místními a hrál s nimi přehazovanou. Ještě jsme připravili čočkový salát na sobotu. Babička volala, že je jí v nemocnici vedro (27 °C), nám tady zima večer, že zuby drkotám…
P. S. J. se koupal, nečetl, vzal od tatínka gel na holení a umyl si tím vlasy. Že mu prý snad nevypadají. Poučení – číst etikety!
7. den – den odpočinku
Zase ta leonóra… Když začínáme snídat, lidé odjíždí na výlety, majitelé stihnou uklidit 4 chatky a uplyne jedna hodina. Nakonec se i my vydáme na Kvildu, která nám loni učarovala. Viděli jsme tam stavět návštěvnické centrum (NC), které je již hotové a věnuje se jelenům. V expozici jsou kůže, parohy, kostra a dál pokračujeme do jeleního výběhu. Když chceme vyjít, na cestě k lesu stojí bezradně malý, tak 3letý chlapeček a hystericky volá maminku. Stojí tam, nikdo si ho nevšímá a ve své panice a hysterii běží dál do lesa. Tatínek mi tedy bere foťák, já běžím a za ručičku chytám chlapečka, že půjdeme najít maminku do centra, protože bez něj by přece do lesa nešla. Není nám schopen říct jméno ani s kým je, jen pláče a drží plyšáka. Tak na něj mluvíme, že maminku najdeme a za ruku ho vedu k zadní části NC k terase. Zde sedí lidé, tak se ptáme, není tu maminka? Pouští se a běží k 1 stolu, kde sedí jakási rodina. A jeho maminka? „Co vyvádíš?“ Zacházíme tedy za roh a jdeme na jeleny. A „maminka“ se asi nikdy nedozví, jak ztratila dítě, které se málem zaběhlo do lesa. Z té pasivity, kdy neslyšela jeho volání ani ho nikde neviděla, mrazí… Když přicházíme do ohrady, jsem zaskočena, jak je jelení výběh myšlen. Hned za vraty nás na cestě vítá statný jelen, kterého lidé hladí, a když náhodou přestanou, opět někomu položí hlavu do dlaní.
Za keřem se pase laň. Jsem naprosto konsternována tou přirozeností. Takto to bude na Nové zemi? Tak prostě se budou zvířata lísat a žít pospolu? Cestou nacházíme 3 rozhledny, na kterých jsou naučné cedule o jelenech, daňcích a srnách. Ale z věží nic nevidíme. Až ze třetí vidíme, jak ho lidé hladí. V houští napravo vidíme postupně první, druhou a kousíček i třetí laně. Vycházíme z výběhu, usedáme na lavičku a tatínek předčítá EGW a maminka nám vykrajuje jablíčka. Po dočtení se rozhodneme ještě rychle přejet do vlčího výběhu. Přejíždíme tedy zpět do NC v Srní. Cestou si ještě užíváme studené Šumavy a cítíme, jak se otepluje. Z Modravy klesáme okolo Vydry a zastavujeme na placeném parkovišti. To je velká nevýhoda těchto jinak krásných NC. Protože máme jen 1 hodinu, než výběh zavřou, spěcháme přímo do něj. V tom spěchu, kdy plánek drží J., však jdeme tou klikatější s naučnými tabulemi. Téměř doslova dobíháme do výběhu vlků. Ten je 3x menší než jelení, středem vede lávka ve výšce 3 – 4 m nad zemí. Cestou jsou opět výukové tabule, ale vlky stále nevidíme. Nakonec na konci lávky vidíme postupně 3 hrající mláďata, která mají teprve 2 měsíce. Máma vlčice leží na kameni a dohlíží na skotačení dětí, které chrání stromy. Návštěvníci se ale nechovají pěkně – hulákají, dupou, a když už nějaké mládě chce jít blíže, hluk ho vyděsí. Po chvíli máma vstane, hlídá a mláďata v řadě za ní přechází do skalního úkrytu, kde je máma schová a odbíhá pod lávkou pryč – jakoby chtěla strhnout pozornost, což se jí daří a my si ji pořádně prohlédneme. Když víme, kde mláďata očima hledat, chvíli vidíme ouška za kládami, pak se je kočkovat a tak. Když máme pocit, že je to velmi dlouho bez matky, běží zase zpět. Postaví se a jakýmsi signálem, který nepoznáme, se mláďata rozběhnou k ní a lísají a vítají se.
Jakoby jim donesla něco k jídlu a za chvíli přibíhá i druhý dospělý vlk a vítací scéna se opakuje. Dokonce se začnou mírně kočkovat, až mláďata slyšíme nahlas vrčet! Tolik radosti… Z pohledu na hodinky vidíme, že tu jsme přes půl hodiny po zavíračce, a tak odcházíme. Cestou fotím ještěrku, a když se rozběhne, strašlivě se polekám. Naše boty si plete s kameny a chce tam zalézt.
Jedeme domů… Ještě z okna NC čteme, že je tu 9 vlků – chovný pár, 4 loňská mláďata a 3 letošní. Na večeři nás čeká čočkový salát a ochutnáváme na „laskavé doporučení Fr. Odkolka“ tvarohový závin s meruňkami a makový se švestkami. Ale v kempu není klidu – dojela hora návštěvníků s velkým množstvím malých dětí, které se střídavě vztekají a nepříjemně křičí…
8. den – 12,02 km
Musela jsem si rychle dočíst poslední kapitolu Neználka, protože jsem ji včera zaspala. Honí se okolo nás bouřky, díváme se na radar, mraky a rozhodujeme se. Šumava vypadá čistě, tak bereme bundy do deště a vyrážíme. Jedeme k Hradlovému mostu, odkud jdeme po šipce k pěšině směrem k osadám Vchynicko-Tetkov a navazujeme na červenou turistickou značku. Po té dojdeme přes louky z vrchu do Modravy. Cestou zase málem přibíráme dalšího malého chlapečka, který má dlaň strčenou do pusinky a pláče, protože se mu nechce jít a maminka je daleko vepředu. Moje maminka mu nabízí ruku a jestli nechce jít s námi, což se asi nelíbí pravé mamince, která se tedy neochotně vrací. Cestou začínají přeháňky, až od zbytku osady začíná poprchávat, ale u Modravy zase přestane. Napojíme se na Zelenou turistickou značku do Filipové Huti, bundy motáme zpět do batohů a šlapeme okolo pasoucích se ovcí do kopce. Na vrcholu cestu lemují lesní školky. Jsou ale na rozsáhlých pozemcích a jedna se věnuje jeřábům, které se vrací do přírody jako ochrana přirozená před kůrovcem (tak nám to alespoň loni říkali u pramenů). Pokračujeme okolo luk a rozestavěného domečku s asi restaurací. Dle montážní pěny v oknech jsou ale asi rozestavěné dlouho. Jdeme kolem 1. chalupy z Filipovy Hutě, která slouží jako rekreační objekt Lesní ligy moudrosti. Strhává se velmi vydatný déšť, takže zase navlíkáme bundy. I motorkáři čekají pod stromem, až přestane, aby viděli na cestu. Jdeme nepříjemný 1 km po zelené po silnici a pak odbočujeme po žluté na Antýgl. Prvně nás čeká stoupání do kopce kolem posledních chalup a pak už jdeme jenom z kopce po štěrkové cestě lesem, loukou a strání. Možná, kdyby panoramata nebyla zahalena dešťovým závojem, aspoň trochu by se nám to líbilo. Takto mám už nepromokavé tenisky i kalhoty durch, rodiče bundy a J. si vyhrnuje šusťákové tříčtvrťáky. Na prstech se nám tvoří nepříjemné harvánky a mlčíme, protože humor nás i kolemjdoucí lidi či cyklisty přešel. Musím jít bez brýlí, protože na nich nemám stěrače, a tak mám třeba pocit, že pár naproti mně s deštníky má místo nich na zádech krosny a já vidím karimatky… U Antýglu déšť ustává, jdeme opět po červené a asi 0,5 km směrem na Schötzův les po silnici s poměrně vydatným provozem mírně do kopce. V lese u silnice nacházím nenápadnou cestu se značkou, po které musíme pokračovat. Po přejití úseku v lese poznáváme cestu okolo kanálu z loňského roku, tak se ještě před rozcestníkem přepojujeme zase na zelenou. Protože už zase prší, nasazujeme kapuce a po známé cestě po rovině mlčky jdeme Poslední kilometr už J. počítá na kroky, vydatně prší. Už nemám sílu protijdoucím přát dobrý den. V autě tatínek zapíná topení na maximum. Žel, já se sprchou jediná nezahřeji – teplá už neteče. Po večeři hrajeme žolíka, ale je nám nějak pořád zima. A tak do postelí. Suchých…
9. den – 21 km
Ráno se nám podařilo od pana domácího vypůjčit foukací topení, a tak jsme si na něm s J. dosušili boty. Po lupínkové snídani jsme přejeli do Kubové Huti, kde chce nově obec parkovné, aby plac mohla zvelebit. Po červené turistické značce jsme sešli k žel. stanici, odkud jsme se vydali po modré kilometr na Bosumské louky. Následoval nekonečný kopec, asi 3 km, na rozhlednu na Boubíně. Poslední část úseku se jde po schodech a pak kořenech.
Chodí tu velmi mnoho lidí, a tak je okolo rozhledny rušno, ale místo u stolu na svačinu se najde.
Znáte soutěž Railtour? Takto jsme se zúčastnili neoficiálního dobytí checkpointu, protože jsme Boubín úspěšně dobyli.
Po vydatném posílení klesáme z Boubína po modré opět po kořenech a už klidnějším, a také o to hezčím lesem. Okolo je mech, krásná tráva, až se sejde k oboře. Přes ni vede červená turistická značka, má 2 000 ha a jsou zde zvířata, aby neničila Boubínský prales. My však po modré pokračujeme okolo obory po asfaltové cestě dolů z kopce, až vejdeme do lesa. Zde se na rozcestníku přepojujeme na 3 km dlouhou naučnou stezku okolo Boubínského pralesa.
Zde přichází hlavně tatínkovo obrovské zklamání. Byl tu jako dítě s rodiči a pamatuje si, jak šli středem pralesa. My chodíme aspoň po zajímavých naučných cedulích okolo plotu a za ním vidíme buky tak namačkané, že hlouběji do pralesa nevidíme.
Na Boubínu je krásná naučná cedule, na které jsem konečně pochopila, proč dřevo neodtahují. Je inkubátorem pro malé semenáčky, které si z něj berou živiny a teplo, aby vydržely zimu a mohly růst. Postupně se tedy rozloží a za mnoho let zůstanou pod kořeny takovéto díry, protože tam původně ležel strom, ze kterého rostl tento semenáček.
Stoupáme tedy opět do kopce, pak půjdeme po rovině a pak zase klesáme až k Boubínskému jezírku. Překvapuje mě, že je uměle vybudované. Používalo se totiž k splavu dřeva. A až zde se také dočítáme zásadní informaci, která na Internetu nebyla. Že byl prales r. 1974 zavřen kvůli vysoké návštěvnosti, která les ničila. Můj tatínek tedy vypočítal, že zde byli pravděpodobně v létě právě r. 1974, takže jsou jedni z posledních, kdo prales viděli.
Krása využít poznatky z bakalářky v praxi!
Jdeme po modré 1 km k rozcestníku a pak pokračujeme ještě po modré k dalšímu rozcestníku, kde už jdeme po zelené trase. Ale zjistili jsme, že nás čeká ještě 8 km. To jsme nějak nečekali… Navíc je před námi opět táhlý kopec a nějak nemáme sil. Smějeme se tak, že se mi podlamují kolena 🙂 Soustředíme se na cestu a opět se z 900 m n. m. vyškrábeme na 1 200 m n. m. a pak jdeme konečně po rovině a opět dolů z kopce, až s J. „dobíháme“ posledních 200 m k Bosumským loukám. Teď už jen sejít dolů k nádraží a vyjít nahoru k autu. Dosedáme do auta, rychle jedeme do Vimperku, abychom si nakoupili jídlo na další den, ještě natankujeme a hurá na ubytování! Teprve si totiž musíme uvařit večeři. Do chatky se stěží plazíme, ale tatínek mě povzbuzuje „jako na Boubín!“ Mám hlad, je mi zima a už se těším do spalova. Ale všechno postupně 🙂 Před spaním se poprvé a naposledy díváme na hvězdy, přečteme Neználka a jdeme spát…
10. den – loučení
Nikdo se po nás dnes nestěhuje, a tak můžeme pobýt, jak dlouho chceme. Po snídani tedy vše zabalíme a s krabicí od mlék jdeme do lesa na houby.
Každý balí kufry po svém…
Jdeme i okolo pár borůvčí, tak se mi J. vrací pro litrovou láhev a já sem tam sbírám kuličky… Rodiče s J. tedy nasbírají horu hub a já ¼ borůvek. Některé houby se nám ale úplně nezdají, a tak prosíme paní domácí o kontrolu. A ta většinu vyháže s tím, že to jsou hořčáky. Vrátili jsme se právě včas – začíná kapat. A nám se hrozně nechce zmoknout. Loučíme se a jedeme do Kašperek odeslat pohledy. Ano – jedeme i okolo policejní stanice. A je to ta z Policie Modrava! Rozhodujeme se, zda navštívit Hlubokou, ale prší, a tak jedeme domů. Na dálnici zastavujeme na benzínce na jídlo, protože jsme hladoví. A doma – už do vlastní postele! Jo a ochutnali jsme hruškový sójový řez – velmi šťavnaté!
Poznáte to – toto jsou Rakouské borůvky z Novohradských hor, protože jsou obří 😉 A v knedlích byly dokonalé!
Tak jsem jukla i na první část. Abych pravdu řekla, pořádně mě to čtení osvěžilo, protože, když jsem si představila, kolik jste toho prošli a že jste byli prakticky pořád na vzduchu, tak jsem měla pocit, že to absolvuji s vámi. Máte teda výdrž a rozhodně to musel být skvělý odpočinek pro vás, jakkoli byly cesty a výšlapy namáhavé. Ale člověk nenamáhal mozek a když má naopak pohyb, tak mu za to tělo rádo poděkuje tím, že se cítí dobře a to je pak odpočinek!
A třešnička, respektive borůvka na závěr – mňam!
To jsem ráda, že osvěžilo a neodradilo 😉 (ještě to bude mít poslední část a pak drobné dodatky)
Úplně mi ten pohyb zase chybí 🙁 A borůvky jakbysmet!
Pingback: Rail tour – Fanda | Berry