Koloběhy

Neuspořádané, psané po chvilkách, protože hloubám dlouho…

Vše se děje pořád dokola. Nebylo nic nového pod sluncem zapsáno, objevujeme poznané, možná jen lépe rozumíme. Hlavně si natloukáme nos stále dokola na těch samých chybách. I já se motám v kruzích a přemýšlím nad věcmi pořád dokola. Ale někdy jsem hrdá, že se dostávám do židovské spirály, která se sice vrací na počátek věcí, ale o patro výše a z jiného pohledu.

Jednou jsem si s někým povídala, že vždycky zpětně přicházím na to, že mě zdravím Pán Bůh zastavuje, abych si uvědomila, co je v životě důležité. A co není, nejvíc samozřejmě u pádu stromu i pádu ze skály. A že je to trochu smutné, že jsem tak moc rozjetý vlak, že mě musí zastavit opravdu fyzicky, abych se nadechla a rozhlédla. A asi se rozhlížím, proč jsem zastavená teď. Nebo jestli mám důvod třeba být. Jak moc malicherná jsem a jak jsou věci, o kterých jsem si bláhově myslela, že jsou problémy, jen prkotinami. Pociťuji vděčnost, že nenastal žádný fyzický pád, ale o to více se snažím vědomě zpomalit.

Modlíme se: Pane, dej nám sílu přijmout tvou vůli. Ale chceme ji opravdu? Nebo máme své představy, přes které ten životní vlak nejede?

Představy jsou tak různé od reality. Najednou “chci být v pořádku” znamená s odstupem času něco úplně jiného. Najednou úplně stačí, že mám být kde doma, že jsem milována rodinou, že se mohu směle nadechnout a že hrozivé “možná” znamená planý poplach. Že mi bylo tak úzko a tak moc jsem potřebovala cítit Boží náruč, až ji vnímám způsobem do té doby nepředstavitelným.

Vděčnost pociťujeme, až věci ztrácíme. Je to škoda, být rád, až tu věc nemám. Proč nedokážu žít okamžikem tady a teď?

Měla jsem strašný strach, že mě do svých chapadel zamotává nemoc, že je Bůh daleko, že tomu stojím sama…

Pak jsme probírali úkol o Ježíšových uzdraveních s velkým důrazem, že pokud kážeme, že tento život je pomíjivý a ten věčný nás teprve čeká, měli bychom se tak postavit k životu. Že je to jen zastávka. A že ten konec je, dle slov jedné kamarádky, jen dveřmi do něčeho mnohem krásnějšího. A jen proto, že si to nedovedeme představit, nás to přece nemusí naplňovat strachem.

Vždyť kdo se nebál, když měnil školu, kdo nestál s obavami s pytlíkem s přezůvkami před zavřenými dveřmi, za kterými byl možná smích těch, kteří strach překonali a práh překročili.

Lidé, kteří mají rádi citáty, mají rádi ten, že jsme jako andělé s jedním křídlem, a čekáme, až poznáme toho, ke komu patříme, abychom vzlétli. Šalomoun se s tím počtem poloviček trochu sekl a stálo ho to víru. Cokoliv, na co se upneme, může být zlým služebníkem. I věci, které se zdají na první pohled v pořádku a užitečné.

Větev filosofie, která se nazývá teleologie, hledá smysl života. Pavel říká, že je to mít lásku. Že je to největší z trojice víra, naděje a láska. Ale ke komu? K tomu, kdo nás vychovává? Proč pak Ježíš říká, kdo je to? Mí bratři a matka jsou zde. Mají to být lidé, kteří nás podporují ve víře, ukazují nám zrcadlo? Ale tím zrcadlem nás nemlátí po hlavě, protože to dělají právě s láskou?

Všeho s mírou a rozmyslem. Cokoliv je nám kázáno máme prověřovat ve slovech Bible. Zkrátka, nemáme být stádem ovcí, které se opičí, jak někdo pískne, ale můžeme být stádem ovcí, které chrání ten nejlepší Pastýř. Který si prý ulehl do salaše, aby chránil ovečky vlastním tělem a i tu jedinou ztracenou se vydal hledat. Chyběla ta ztracená ostatním ovcím? Když bych byla ovečkou, asi bych se v chladném večeru tiskla k těm starším s bohatší vlnou a doufala, že ta ztracená bečí, a to hodně nahlas. Protože to znamená, že chce být najitá a chce se vrátit a být se mnou a dalšími ovečkami v jednom stádu. Bojím se, že až se jednou ztratím, zapomenu nahlas bečet. Ale chci, moc chci.

Posledních několik let se mě lidé z různých stran ptají, jak to v naší rodině máme. Že spolu zažíváme dost věcí a trávíme čas dohromady. Že jsou pro nás normální sobotní obědy a nedělní snídaně, že se pokusíme sejít na gauči a rodiče se mnou dohnat můj seznam nezhlédnutých filmových klasik, že na dovolené mastíme karty, že (m)Lékárník i jako dospělý jezdil se mnou za tetou a sestřenkou a trpělivě snášel naši pubertu. Má odpověď na toto všechno? Já nevím, prostě to tak je. Neuvěřitelně přirozeně. A čím dál více si toho vážím a v koutku duše mám obavu, že to všechno zmizí, až budu mít svou vlastní rodinu. Přikázání říká: cti matku i otce svého, abys byl dlouho živ. Zjednodušeně se to totiž dá přeložit, že jak chcete, aby se lidé chovali k vám, chovejte se vy k nim. Máme v rodině asi tradice, které se dědí a líbí se mi. Takové ty střípky, které pozoruji. Třeba to, když ještě dědeček žil a neviděl, ale babička si s ním četla večer z Bible a mluvili o tom spolu, nebo stará píseň v páteční večery, kterou jsem zpívala tolik večerů, ale stále neumím slova. Nebo diskuze s druhou babičkou a dědečkem, překvapení na nádraží se sestřenkou, tradice s neskutečně výborným zelovým salátem. Jsou to jistoty, že jsem doma, že toto je to místo, kam patřím. ŽE mě v té porodnici nevyměnili 🙂 I když pak jdeme na galeje na zahradu.

Někdy se zasním, jaké to bude, až budu mít svou rodinu. Jsou to střípky myšlenek, když trávím čas s dětmi, nebo když jsem naopak sama a unavená. A vždycky vidím děti, ale čím dál více si nedokážu představit toho, kterému budu stát po boku. Myslím si, že nikdo není tak hodný a neumí věšet záclony, jako (m)Lékárník, nikdo neumí opravit všechnu elektroniku a tak krásně předčítat, jako tatínek… Dříve pro mě bylo důležité, aby ten pravý splňoval seznam kritérií, která ho učiní hodným, rozumným a zodpovědným. Jenže to není vše…

Teď? Má kritéria se stáhla na to, aby byl věřící a v tomto ohledu mě táhl a podporoval. A dál? Vlastně skoro nic, jen aby mi s ním bylo dobře. Abych se smála, měla radost ze života, ale nebála se i plakat, rozumovat, debatovat. Nevím, prostě byla. A bylo nám mile. Je to málo slov, ve kterých mám ale velké city.

Hrozně mě baví pozorovat J., který se poslední dobou „ňuchňá“ k A. Abyste pochopili, je to jeho přes tři roky mladší kamarádka. J. začíná být podobný na svého bratra v těch méně hezkých vlastnostech, jako je flegmatičnost, ale ještě více v těch krásných, jako je určité projevování citu. Jsou s A. dvě děti, ale když ji bolí nožky na výletě, přijde k němu, protože je teď o dvě hlavy vyšší a chytne se ho za ruku, aby ji táhl. Tak prostě a dětsky, ani jeden nic neřeší. Chvíli ji vede za ruku, povídají si a smějí se. Pak ji třeba nese i chvíli na zádech. Jenže pak závidí i jiné malé princezny. On nosí ale hlavně tu jednu, se kterou se zná nejdéle. Na sdružeňovém táboře si vybrali podobné odměny a všude teď říkají, že jsou „medvídci“, protože se tak jmenoval jejich rod. Jen on byl ve velkých a ona v malých. Ale protože se oba báli, že v těch 70 dětech nikoho neznají, zabrali si stany ob uličku vedle sebe jako pocit jistoty. A oba mě prosili, abych jim chodila dát dobrou noc. Je jim spolu dobře. Stačí to. Mají spolu kamarádství, a to je to, oč tu běží. Děsím se, až i A. půjde do puberty a najednou se od sebe odcizí, že kluci s holkama, to je přece trapný. Budou řešit zbytečnosti, které řeší všichni – že aby si jen tak povídal kluk s holkou, to je jakoby se brali a nejideálnější forma kamarádství je nenávistné pošťuchování… Třeba se u nich koloběh zlomí a jejich kamarádství přetrvá. Bylo by to hezké. Díky nim si uvědomuji, že city jsou prosté a není nerozumné je jen tak dát najevo. A hlavně to neznamená hned svatbu.

Taky si uvědomuji, že za 3 týdny mi začne škola a já zase sklouznu do stereotypu, kterému jsem po třech letech na dva měsíce utekla. Slova se mi začnou ztrácet, budu nedobrovolně ponocovat, zapomínat se v počtech. Nejvíce času budu trávit se spolužáky, kteří jsou. Fyzici. Kteří myslí jinak, na jiné věci a nějak jim nejde tak dobře komunikace s normálními lidmi, protože vše před vyřknutím „dvakrát zderivují a třikrát zintegrují“. Je mi těžko ze samoty, která mě v určitém smyslu provází. Že jsem sama na oslavu státnic a zkoušek, že nikdo nepřijde a neřekne, už to nech být a pojď si odpočinout, … Jako bych měla srdce plné lásky a přichystané, ale nemělo se komu vylít.

A teď nejsem nadšená, že zas nežiju přítomností. Dneska krásně voněl park a zpívali ptáci. Asi byly červánky. Neviděla jsem je, ale byl ten klid, co bývá. Koloběhy jdou stále dokola. A já v tom koloběhu chci zažívat přítomnost. Nehrabat se v minulosti, možná jen sem tam oživit milé vzpomínky, ale také neplánovat složitě budoucnost. Protože nikdy není nic jisté. Ale přesto je tolik věcí krásných. Máme neskutečné dary kolem sebe. Jsem ráda, že se učím být vděčná. Jsou dny, kdy je to e-mail a největší pozitivní úsilí vynaložím na nadpis odpovědi. A jsou dny, kdy se mi nechce nic. Protože mám pocit, že nic nemá cenu. Ale má. A vztahy? Ty jsou krásné právě tou rozdílností. Když je v rozumné míře.

P. S. Tuto znám dlouho, moc dlouho, a moc ji mám ráda a je taková. Moje pocitová. A dneska jsem ji prostřednictvím Lienočky obdržela v originále, kde je i cimbál a jsem s ní ztotožněná ještě víc…

Příspěvek byl publikován v rubrice Zamyšlení a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

4 komentáře u „Koloběhy

Napsat komentář: Katy Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.