Možná si vzpomínáte na příběh o dvou kamarádských slovíčkách – Prosím a Děkuji. Dnes bych vám ráda pověděla o jiných kamarádech – Hned a Počkej.

Dařilo se jim úplně normálně. Možná bych vám je ale měla na začátek představit. Hned bylo netrpělivé, když se úkoly nesplnily včas. Když doneslo ze školy domácí úkol, okamžitě sedlo ke stolu a napsalo ho, i když se mělo odevzdávat třeba až za týden. Nová slovíčka do cizích jazyků se učilo průběžně, když maminka zavolala, že je potřeba něco udělat, vůbec neotálelo.

Počkej mělo trochu jiný přístup. Na všechno mělo dostatek času, protože si chtělo dělat, co se jemu líbí – číst si, hrát si nebo jen tak poslouchat hudbu. Úkoly dělalo na poslední chvíli, učilo se večer před písemkou a ještě mělo co dělat, aby u toho vydrželo. A když něco maminka chtěla, tak se málem nedočkala.

Jednou musela maminka s tatínkem na pár dní odjet. Ptali se našich kamarádů, zda to doma zvládnou sami, ale oni je uklidňovali, ať se vůbec nebojí, že přece nejsou malí… A tak maminka s tatínkem odjeli. První dva dny bylo ještě všechno v pořádku, ale pak začaly problémy. Hned a Počkej se v jednom kuse hádali. Když si rozdělili, kdo bude uklízet a kdo vařit, Počkej svůj úkol nikdy nesplnilo, protože to pořád odkládalo, aby si mohlo hrát. Takže jeden den nebylo co jíst a druhý den zase z čeho jíst, protože nádobí nebylo uklizené. Hned si řeklo, že se už nebude snažit a také přestalo vařit a uklízet. Všude se válely papírky, smrdělo to a dokonce se na zbytky jídla v nádobí slétávaly mouchy a otravný hmyz.

A do toho se vrátila maminka s tatínkem. No co myslíte, že našim povedeným kamarádům řekli? Ti se zlobili… A nevěděli, na koho více. Hned a Počkej dostali do ruky hadry a umývali a umývali… Strávili s tím mnohem více času, než kdyby to udělali okamžitě, protože špína na nádobí byla zaschlá a nešla vůbec dolů. Navíc zklamali důvěru maminky a tatínka, že se o sebe zvládnou postarat.

Vzpomínáte, jakou písničku jsme se učili na Novoroční? Že čas je Boží dar. Přála bych Vám, abyste si to uvědomovali a nakládali s ním tak, jak je zrovna potřeba. A večer třeba Pánu Bohu poděkovali, že jste stihli učení i hraní. A když ne, abyste se nebáli Ho poprosit, abyste dokázali splnit prvně povinnosti a pak si o to více užili zábavu. Protože všechno má svůj určený čas – je čas dělat povinnosti, a pak čas na hry 🙂