Procházka

Potřebuji zpomalit, nadechnout se, abych měla sílu k dalšímu rozběhu. Zachumlaná ve velkém červeném kabátě vycházím z nemocnice s bolavou rukou. A hned u ní jsou růžolící bílé nevěsty okolo kříže, které k zastavení přímo vybízejí. Zastavuji se, dýchám, procvičuji konečky prstů pravé paže, nakonec se rozhoduji a pomalým krokem jdu k řece, okolo které vede cyklostezka, po které se vydám.

prochazka1

Po pár metrech mě sluníčko šimrá a hladí, a tak zastavuji, sundávám opatrně levou paží kabát, přehazuji ho přes tašku a zkontroluji, zda obvaz na pravé ruce neprotéká. Mám pod ním poctivě nalepenou a schovanou hadičku od flexily, kterou při každém pohybu na ruce cítím a mám jakýsi strach, že si ji omylem vytrhnu. Protože to mám vše poctivě obvázané, můj loket zdobí další bílý pruh, který s bílým tričkem trochu splývá. Protáhnu opět prsty a šlapu okolo řeky. Líně teče, občas na ní spatřím kačeny a je zde ticho. V jednom místě se z ní dokonce kouří, protože je tam vývod roury. Je opravdu překrásný, teplý den, a já se modlím a pozoruji. Mám rande – s Bohem.

Fascinují mě všechny květinky, občasný předjíždějící cyklista a zpívající ptáčci. Přecházím po mostě řeku. Paní naproti mně očividně sklouzává pohled na mou ruku, a tak se zastavuji, že se dívám do řeky. Nejsem cirkus. Pokračuji dál zase ve svém tempu a modlitbách. Naproti domkům z červených cihel jsou dva řádky narcisů. A přechází od žluté přes oranžovou až po bílou. Jdu okolo domova důchodců, kde jsou dětské prolézačky. A dostávám se za domky, okolo vetchých garáží, kde nade mnou je jen svah a plynové potrubí. A najednou jsem v šoku.

prochazka2

Na plot vyskočila koza. Oprava. Dvě kozy! A krůta a slepice a všechny mě zdraví, jak nejhlasitěji umí. Jsem ve městě, ale pár bočními uličkami jsem se dostala od řeky do míst, kde na další zahrádce dva staroušci kopou políčko a na dalších třech zase objevuji slepice. Jsem fascinována. Ani nevím jak, jdu už okolo sběrného dvora na humus a nějaké kabely. Pracovník sedí na červené popelnici s listím a smutnou náladu podtrhuje pohozená květina s černou stuhou. Trochu zrychlím.

Dostávám se na most nad železnicí. Je tu velké vlakové seřadiště. Jede zrovna osobní vlak a houká, a tak mu mávám. Pracovníci pomalu posunují dva vagóny se dřevem a dokonce vidím přijíždět parní lokomotivu. A všude, kam se podívám, jsou bílé nevěsty a zlatí svatebčané. A těch druhů zelené. Zhluboka se nadechnu. Čeká mě malý kopec a už jsem zase za zahrádkami a jdu mezi loukami do lesa. Uprostřed seschlé trávy bije do očí další bílá nevěsta a štěbetající ptáčci. Začíná se zatahovat, ale je krásně. Vidím lesy, zelenou, všechno pučí a kvete.

prochazka3

Čeká mě nejtěžší část kopce. Jdu pomaleji a rozděluji si ho na části. Cítím jednotlivé tepy v pravé paži a nechci si ublížit, tak se snažím co nejpomaleji. V půlce kopce obejmu strom, stojím a naslouchám větru, listí a odevzdávám se. Co se má stát, nechť se stane. Naplňuje mě pokoj. Dostanu se na vrchol, kde nacházím prazvláštní pupeny. A vidím obrovský výhled na město. A shlížím k lomu, kde před necelými 6 lety proběhl můj křest a mých 4 kamarádů.

prochazka4

Naproti mně jde pán s paní a dvěma pejsky, kteří si mě oblíbili. Chudáčci neví, že já jejich přítomnost nevyhledávám. Potkávám už více lidí, a tak si raději opatrně nasazuji kabát, nechci svou obvázanou ruku moc ukazovat. Začíná kapat. A má procházka končí, vycházím z lesa zase na silnici. Bočními uličkami se dostanu na hlavní, ale těsně před tím objevuji magnolii a ovocné stromy a krásu, která sněží.

prochazka5

Po hlavní silnici jdu z kopce, ale i tak mám výhled na lesy v pozadí. A pod jedním keřem dokonce objevuji bílé fialky.

prochazka6

Můj výlet je u konce. Sedím na autobusové zastávce, čtu Vojnu a mír a čekám na sraz. Obšťastňuje mě ještě asi dvouletý chlapec na odrážecí motorce, který překonává díry po dvou dlaždicích. Pak jdu s V. řešit tábořiště, jedu domů a odpoledne jdu na vyšetření, kvůli kterého mám v paži kanylu. Vyčerpáním z celého dne málem usínám a jako vysvobození odcházím bez kanyly. Protahuji svou paži a mám radost, že si už normálně obleču svetr a budu moci pracovat zase na PC, protože ruku ohnu. Jen ji mám modrákovou jako začínající feťák. Hlavní je, že už mám v srdci klid. Prší. A tak ráda zmoknu. Jen tak. Už mám zase radost.

5 komentářů u „Procházka

  1. To je napsané s takovým množstvím lásky k přírodě!:) A ještě doplněné o fotky to úplně pohladilo na duši, díky!:) Křest v lomu? To muselo být hrozně intenzivní!
    Co ti dělali za vyšetření, jestli se smím zeptat?

  2. Melly: Bylo, s pochodněmi ve vodě 😉
    Zmíněnou magnetickou resonanci s kontrastní látkou.

    Paralela: Snad jo, zítra se budu doptávat na výsledky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.