Barvy nás provází pořád. Spory, zda je život černobílý a výtky, ať ho nepozorujeme přes růžové brýle. Ale už zapomínáme komentovat, zda máme dnes modrý či zelený den. Při vaření se mi barvy moc líbí – tatínek moc rád používá do své speciální polévky červené papriky, aby byla lahodící i oku. Dokonce jsem jednou četla, že modrá barva značí nebezpečí, a tak člověku modré věci nechutnají, vyhýbá se jim. A proto jsou švestky do fialova a děti milují šmoulovou zmrzlinu. Na zvířata má podobný účinek žlutá. Proto ji mají včely a vosy.
Barvami se krásně maluje. Pastelkami, voskovkami, pastely, vodovkami, temperkami. Nejde mi to, ani neumím malovat. Ale když se do něčeho ponořím a mám předlohu, tak mě to baví, nejvíce přáníčka pro mé blízké. A lépe se tak učí chemické rovnice a vzorce, lépe chápu návaznosti a co s čím pracuje. Barvy mi také pomáhají zvýrazňovat učení. Všechny spořádané nadpisy a podtrhané důležitosti dodávají nádech surovému učivu.
Párkrát za život jsem malovala rukama. Na vůdcovském kurzu obrázek. Ponořovat ruce do barev a rozmáchnout se jimi přes čistý obrovský bílý arch. Člověk pocítí moc, ale i zodpovědnost. A pocit, že mohu začít znovu a mám to doslova ve svých rukou, ten nám v životě chybí. V něm se věci často vymykají. A najednou mi bylo jedno, že mám kousky barev na kalhotách, odhalených pažích či čele. Proto ráda maluji pastely. Připomínají mi malovaní rukama, kdy jsem měla věci pevně ve svých rukou. A ráda maluji duhy. Kdy barvy do sebe různě přechází, splývají, a přesto mají jasné kontury.
Na základní škole i gymnáziu byla pro mě výtvarná výchova utrpením a stresem. Dostávala jsem z výkresů trojky a nevěděla, jak to mám napravit. Jednu dobu mi pomáhal spolužák na základní škole. Třídní mě k němu přesadila, do celého hloučku kluků, abych je pacifikovala a oni nehlučeli. Pacifikovali jsme se navzájem – nemohli si se mnou ve vyučování povídat, ale o přestávkách jsme hráli přebíjenou v autových kartách a já s nimi soupeřila v pogech. Odměnou mi byla pomoc při výtvarné výchově – můj kamarád byl velmi šikovný, a tak, když se učitelka zrovna nedívala, mi pomáhal dokreslovat a opravovat části výkresu. Na gymnáziu jsem zase měla velmi šikovnou kamarádku, se kterou jsme dělaly prezentace. Já obsah, ona grafiku. A šlo nám to báječně.
Měla jsem přání – míchat barvy do sebe a pozorovat, co vzniká. Jak co reaguje, čmárat přes sebe. Ale jsem sešněrovaná a nedokážu to. Až jednou. Na vůdcovském kurzu jsme dostali do trojic bílou plastovou židli a různé barvy, provázky, drátky, pilky a měli s ní cokoliv udělat, tvořit, nechat to plynout. Jedna skupina vytvořila krmítko, druhá skládací židli, další jezdící saně, ale my zůstali při zemi. My se odvážili jinak. Vůbec ji neřezali, ale vyplácali na ni všechny barvy, které jsme našli. Jeden nátěr přes druhý, pořád dokola, dokud nám neuplynul čas. A to byla vlastně naše největší rebélie.
Líbí se mi lidé, kteří jsou umělci, kteří malují. Tvoří a fotí. Jejich cit, co k sobě pasuje a jak to na člověka působí. Kteří krásně nazdobí dorty a urovnají jídlo na talíři, že je člověku líto ho sníst. Když je mi smutno, otevírám své alba fotografií. A posledních pár dnů mi na smutek pomáhá galerie Umělce. Zapomenu se v jeho fotografiích hor, kde jsem v životě nebyla, pozoruji ptáčky, pavučiny, plynoucí vodu. Se stereotypy bojuji po svém. Nemám odvahu vzít barvy a namalovat něco velkého. Ale někdy si maluji křídami učení na hřiště, pastelkami optické cesty a podporuji děti v malování do deníků. A pak si fotím jejich výtvory, které vystihují daný moment. Barvami jsem byla uchvácena na francouzské tržnici, kde jsme viděli vyskládané ovoce a všechno vonělo a koření, byli jsme naprosto fascinováni.
Když člověk maluje a tvoří, uzpůsobuje to své představě. To mě napadlo ve středu, když jsem se míjela s přicházejícím J., který se nějakou záhadou ve dveřích zarazil, podíval se na mě a povídá: „Tyjo, ty copánky a ta čepička. No a ten kabát, no, vypadáš jako Francouzka!“ A to žádnou neviděl, jen má v hlavě představu, kterou mu dalo okolí, z obrázků. Jak to někdo namaloval nebo znázornil. A mě došlo, jakou moc mají slova a důsledky na životy druhých. Jak gesta mohou ovlivnit něčí představy, které pak vydává za pravdu. A tak chci život vidět v jeho barvách. Neupravovaný fotošopem, leda trochu, když zdůrazňuje podstatu věci. Abych lépe viděla, co vidět mám, a neztrácela se v 256 odstínech šedi.
Nikdy jsem nezkoušela malovat rukama. Vzhledem k tomu, že jsem umělecký antitalent s tebou docela soucítím. Ale myslím, že ty se pomocí fotek umíš vyjadřovat krásně – máš pro to cit, jen možná prostě nevládneš rukou tolik, abys byla schopna malovat tak jako umělci:)
My jsme naštěstí neměli vytvárku známkovanou, připadá mi to jako šílená demotivace – dát někomu 3 za to, že jeho obrázek nevypadá hezky.
S těmi modrými barvami na jídlo – možná je to dané tím, že modře se mnohdy zabarvuje plíseň na potravinách. A modré zbarvení bývá i mrtvolné, brzy po smrti. Je v tom podvědomí? Těžko říct. Švestky i borůvky kvůli tomu jíst nepřestaneme, i když tyto nejsou klasicky středně modré, spíš temně modré až fialové. Ale máš pravdu, neznám modré jídlo, s výjimkou modře zabarvené šmoulí zmrzliny. Což je umělátko udělátko, takže to není tak divné. Stejně ale raději dávám přednost zmrzlinám bílým, žlutým, hnědým, zeleným nebo růžovočerveným (citron, vanilka, čokoláda, pistáci, jahody 🙂 )
Ještě k barvám – ano, zajímavý článek. V souvislosti s tím jsem si vybavila dosavadní dilema co se fotek týče – černobílé nebo barevné? Je fakt, že černobílé mají už trochu punc umění, protože jsou vlastně umělé, svět není černobílý. Nebo je svět černobílý? A my jej vidíme barevně díky nějaké pigmentaci v očích?
No nic, odbočila jsem. Takže, k věčnému dilematu černobílé versus barevné se přikládám k verzi barevné. S tím, že černobílá, sem tam, ty barvy oživí.
Protože proč brát všechno černobílé? Je to sice krásné, někedy i tajuplné, občas záhadné, jdoucí po podstatě, ale barvy jsou krásné. Oživí den, oživí i vzhled nositele, ne nadarmo se rozšířila a užívá v oblékání a líčení typologie. Ne nadarmo se zdobí talíře s jídlem tak, aby byly pestré. A ne nadarmo se doporučují do kuchyně spíš barvy veselé, jako žlutá, oranžová, doplněná případně jarní svěží zelenkavou. Do ložnic naopak barvy bílé, modré nebo fialkové. Barvy jsou totiž i uklidňující nebo naopak energizující, případně i agresivní, útočné nebo depresivní a bez nálady.
Zaujalo mě jak popisuješ svou nekreativitu a strach z tvoření. Trochu to chápu, protože občas, když vidím, jaká dílka nebo jaké výstřelky můžou někteří výtvarníci vytvořit, ať se to týká oblečení, obrazu, zdobení, šperků nebo domácích maličkostí, tak si připadám jako konzervativní průměrný jedinec, který snad umí namalovat kytku v květináči, ale to je všechno.
Přesto si někdy říkám, že vezmu barvy a prostě budu malovat, co mě napadne. Jen tak. Něco jako vy, když jste malovaly tu židli. Která se mi mimochodem líbí.
Snad jediná rada, Berry, zkus to. Kup si pár papírů, pastelky, doporučuji akvarelové (maluje se s nimi líp a můžeš pomocí vody rozmazat tahy mezi nimi) a prostě maluj co chceš. Jen tak pro sebe.
Anebo, nápad číslo dvě, jestli máš ráda barvy a to máš, kup si ve výtvarných potřebách (v Brně Josefská nebo Šilingrák) hedvábné šátky nebo šály, tak ze čtyři nebo pět barev na hedbábí, takových co se dají zažehlovat (druhé jsou napařovací), dva tři štětce, stačí obyč a zkus si doma probarvovat šátky. Můžeš menší velikosti, které se dají zarámovat do obrazu, nebo větší velikosti, které se dají i nosit. A můžeš tím vyrobit i originální dárečky pro své blízké. Počáteční investice je sice vyšší (hlavně barvy), ale pak se vyplatí. A barevné kombinace můžeš dát podle svých představ, některé překrývat a k dosažení zajímavého efektu použij sůl. Tohle je výtvarničina, která by tě mohla bavit a která vždycky dá krásný nebo přinejmenším zajímavý výsledek.
Melly: Řekla ta, co má překrásné hrnečky 😉 Ale děkuji. Malování rukama je pro mě opravdu osvobozující.
Van Vendy: Švestky a borůvky právě modré nejsou, ale nikdy mě nenapadlo to s mrtvolným zbarvením. Barvit šátečky se bojím – že to zničím 😀 Zatím mi vyhovují mé pastely, které naplňují mé kreativní potřeby. Mnohem raději pozoruji druhé, jak tvoří. A nahlížím přes okna do galerií, jen tak. Nerozumím tomu ani bych tam nehodlala strávit celý den, ale baví mě si to prohlédnout.
Barvit šátečky se neboj, rozhodně je nezničíš. A nemusíš je napínat do rámu, jestli máš zafixované tohle – stačí dát na stůl starý igelit nebo igelitový ubrus, šátke namočíš, rozprostřeš na stůl a nanášíš štětcem barvy podle libosti. A pak šátek posypeš lehce solí, stačí na dvou-třech místech – a necháš pomalu zasychat. Po uschnutí stáhneš, setřepeš sůl, zažehlíš (vyžehlíš žehličkou nastavenou na “hedbábí” a můžeš nosit.
A taky se dá takový šátek nabarvit základně, pak zmačkat do koule a ještě různě probarvit nebo protečkovat odlišnou barvou. Budeš se divit, jaké zázračné efekty a barevné ladění pak vzniknou. Mně to připadalo vždycky trochu jako magie – něco vlastním ovlivněním, něco přírodním působením. 🙂
A neboj, umění taky nerozumím, ale líbí se mi. Nebo nelíbí. Ale většinou líbí.
😀 Nelíbení umění, chápu 🙂