Zvládly jsem s babičkou dojít k lékaři a zpět. S berlemi, kdy každý schod je překážkou, to byl výkon.
S Švagrovou (K.) jsme si šly zazpívat za nemocnými na onkologii. A bylo to krásné odpoledne. Paní si chtěly popovídat, bylo jich docela dost a já po mnoha měsících jen tak zpívala. Pokoj a klid. A taky jsem zvládla halušky, které se staly chlupatými knedlíky, se zelím a bryndou.
Klapla domluva místa, kde s tatínkem chystáme rodinné sejití – to víte, najednou 5 jubileí z jedné strany 🙂
Povedla se mi koprovka – bez hrudek.
Peču! Švédský koláč, bábovky (citronová s kokosem a druhá s vanilkovým pudinkem, jak jsem to četla u Polly) a muffiny čokoládové strakaté a jablkové s drobenkou.
Bábovky pochváleny! A terapijuju malováním – možná to bude použito jako reklama na tramvaji. Spíš ne. Ale je to legrace.
Ryba! A první sušení prádla venku v novém roce. Ta vůně…
4 komentáře u „(Ne)malé radosti #18“
Mňam jablkové s drobenkou bych si ráda dala, miluju drobenku! Jinak budu se opakovat, ale baví mě tahle rubrika :-))
E.: To je moc dobře, radosti by měly přinášet radosti i dalším lidem 😉
Melly: Švagrová tam ležela před necelými dvěma lety, dlouze to ubíhalo a měla po operaci bolesti, a tak si nechala dovést el. klavír a ve společné místnosti hrávala a pokoušela se zpívat. Z vedlejšího oddělení přišel pán, že má kytaru a začali se tam stahovat pacienti. Ubíhalo jim to rychleji, prodýchávali se po operacích a nesoustředili na bolest. Měli cíl. Když pak vše dobře dopadlo, domluvila se sestřičkami, jestli by mohla dojít jen tak zpívat, sestřičky byly nadšené a od té doby se snažíme cca jednou měsíčně tam jít. Zimy bývají horší, protože s obyčejným nachlazením se tam nesmí, když mají pacienti sníženou imunitu. Takže jsme teď byly po více jak půl roce, ale sestřičky už nás zdravily a přišlo hodně pacientek, většinou zůstávají na pokojích a poslouchají přes dveře, protože přes bolesti nejsou schopné ani přijít. Ale i tak jim to pomůže zkrátit rutinu dne a zvedne náladu. Navíc si často chtějí popovídat a třeba se ptají, jak jsme se tam dostaly, proč tam chodíme, tak jim Švagrová o sobě řekne, když se na to cítí a pro ně je to i naděje vidět někoho vyléčeného. Ne nadarmo se říká, že ve zdravém, těle zdravý duch – platí to i opačně 😉
Mňam jablkové s drobenkou bych si ráda dala, miluju drobenku! Jinak budu se opakovat, ale baví mě tahle rubrika :-))
S drobenkou je myslím dobré cokoliv:D Jak jste se na to onkologické oddělení dostaly? A jak vás tam vnímaly ty pacientky?
E.: To je moc dobře, radosti by měly přinášet radosti i dalším lidem 😉
Melly: Švagrová tam ležela před necelými dvěma lety, dlouze to ubíhalo a měla po operaci bolesti, a tak si nechala dovést el. klavír a ve společné místnosti hrávala a pokoušela se zpívat. Z vedlejšího oddělení přišel pán, že má kytaru a začali se tam stahovat pacienti. Ubíhalo jim to rychleji, prodýchávali se po operacích a nesoustředili na bolest. Měli cíl. Když pak vše dobře dopadlo, domluvila se sestřičkami, jestli by mohla dojít jen tak zpívat, sestřičky byly nadšené a od té doby se snažíme cca jednou měsíčně tam jít. Zimy bývají horší, protože s obyčejným nachlazením se tam nesmí, když mají pacienti sníženou imunitu. Takže jsme teď byly po více jak půl roce, ale sestřičky už nás zdravily a přišlo hodně pacientek, většinou zůstávají na pokojích a poslouchají přes dveře, protože přes bolesti nejsou schopné ani přijít. Ale i tak jim to pomůže zkrátit rutinu dne a zvedne náladu. Navíc si často chtějí popovídat a třeba se ptají, jak jsme se tam dostaly, proč tam chodíme, tak jim Švagrová o sobě řekne, když se na to cítí a pro ně je to i naděje vidět někoho vyléčeného. Ne nadarmo se říká, že ve zdravém, těle zdravý duch – platí to i opačně 😉
Tak to je hrozně krásný příběh:)