Pravdivý příběh o uvztekané holčičce.

Jedna holčička byla na první pohled moc hodná. Paní učitelka ve školce ji moc chválila, že dělá těžké úkoly a nebojí se pomáhat. Dokonce každý den chodila sama nakupovat noviny. Doma ale věděli o jedné velké chybě. Naše holčička byla strašlivě uvztekaná. Maminka ji třeba vedla za ruku přes přechod a holčička se usmyslela a zůstala stát uprostřed silnice, že dál prostě nepůjde. Nebo když ji doma maminka volala na pomoc, zalezla pod postel, že chce být tam. Mamince a tatínkovi to dělalo veliké starosti. Domlouvali, prosili, vařečkou hrozili, ale nic nepomáhalo.

Někdy se dokonce stalo, že do holčičky „vletěl čertík“ a pak se prala se svým bráškou. Škrábala ho, bouchala do zubů a moc ho trápila. Jakoby jí bylo úplně jedno, jak moc mu ubližuje. A nikdy nepřiznala, že si začala nebo že je to dokonce její chyba. Maminka z toho měla těžkou hlavu. A dokonce to naší holčičce řekla: „Musíš se začít chovat hezky. Takhle nebudeš mít žádné kamarády. Uvztekané holčičky totiž nemá nikdo rád.“

Jednou šla holčička s babičkou na zahradu. Moc se těšila, měla ten den tahat řepu, přesně jako v té pohádce. Ale najednou se zastavila a zase se vztekala. Víte, proč jsou babičky šedivé? Protože jsou moudré. A tak naše moudrá babička povídá: „Klidně se vztekej. Já počkám. A klidně si i dupni, tady stojí auto, když se za něj schováš, nikdo tě neuvidí. Tak si zadupej, ať ten čertík z tebe vyletí, a pak můžeme jít na zahradu.“ Holčičku to úplně vykolejilo. Babička jen stála a čekala a ještě ji pobízela, ať si dupne, dokud nikdo nejde.

A tak si dupla. Prvně malinko a opatrně, když se babička zrovna nedívala. Pak trochu víc a najednou se začala smát a skákat po ulici. Na zahradě vytáhla řepu, dostala dokonce odměnu a najednou byl celý den krásný. A tak už věděla, že musí s tou svou velikou chybou bojovat. A začala se více usmívat, když se jí chtělo vztekat. A to víte, že se to lidem líbilo mnohem více.