Léčím si bradavici. A nebaví mě to. Mám ji přesně pod bříškem palce levé nohy. V pátek byl krizový den. Léčba začala zabírat, to znamená, že se ranka otevřela na velikost špendlíkové hlavičky a chůze mě strašně bolela. A tak jsem kulhala na druhou nohu. Která mě taky bolela. Protože mě pobolívá její kotník od tábora, kdy jsem si ho vyvrkla nebo co se mi to stalo. Ale o tom nechci mluvit, myslím, že jsem moc mladá na naříkání nad zdravotním stavem. Vždyť mi v důsledku nic není.
Chtěla jsem začít o tom, že si připadám stále dítětem. Třeba dnes, když jsem doprovázela babičku a pomáhala jí. Tak jsem byla dospělá. Ale když jsme šly k ní vyzvednout poštu, letěla jsem k oknu, abych se podívala do zahrádky, zda už raší sněženky. U sousedů už jsou, babičce zatím raší jen zelené výhonky. A všude bylo sluníčko. A já byla koleny opřená o gauč a dlaněmi o parapet. Jako malá.
Dlaně na parapetu. Rodiče by vám mohli vyprávět. Když jsem byla malá a rodiče nechali nalakovat okno v kuchyni, já se z něj dívala do školkové zahrádky, která tam bývala. A protože jsem byla (někdy) poslušné dítě, dědeček mi vždy přikazoval mít nohy na zemi. Ale dlaněmi jsem se co nejvíce opírala, abych se udržela špičkami nohou na zemi a viděla co nejvíce ven. A tak parapet dlouhé roky do další výměny okna zdobily mé dvě dětské dlaně.
Dětství mi také připomene výzdoba u babičky na záchodě. Vlastně dvě její části. Když trůníte, je to vysoké, tak můžete malinko genglat nožičkama a u toho pozorovat naproti sobě namalovaného krásného Ferdu Mravence. Když tam dávala babička dříve vymalovat, poručila Ferdu zanechat, a tak je okolo něj bílý rám. A on je chudák už oprýskaný, ale pořád tam je. Kdybych nebyla takové umělecké nemehlo, vzala bych temperky a trochu ho obtáhla. A vedle Ferdy visí dva klepače. Já totiž byla častěji neposlušná holčička, ale dědeček to uměl napravit. S klepačem jsme se vždycky domluvili. Podotýkám, že nemám trvalé následky. Naopak. Byla to ta nejlepší medicína.
Na dvorku měla babička takovou tu klepačovou konstrukci, železný rám, který se dal posouvat. Na ten jsme se jako děti pořád věšely a dědeček se na nás z okna zlobil, že to převrátíme a natlučeme si nos. Ale my po něm lozili i tak. Pokud nás babička nevzala do parku, kde jsme běhali přes takové kopečky z kočičích hlav. Kdo se odvážil na ten nejvyšší a nejstrmější, to byl pán. Dnešní děti z toho asi takový respekt nemají, protože část z kopečků tam už není. Asi Evropská unie rozhodla, že to není bezpečné, stejně jako všechny železné prolézačky za naším domem, které zmizely. Když jsme se jednou s babičkou vraceli z parku, konečně jsme na vlastní oči viděli výjev z pohádky „Hrnečku vař“ – babička nechala kynout těsto, které teklo po celé lince a podlaze. To je to, co se moderně nazývá učení prožitkem. Naše babička to znala dávno.
Prožitkem mě naučila rozumět divizně. Když jsem u ní spala, ráno, než sluníčko zasvítilo na její kus zahrádky, jsem běžela otrhat květy do misečky. Ale jako malá jsem tam nerada spala. Tam bylo takové ticho, až jsem se bála. Teda, až paní sousedka vypnula televizi. Jinak jsem její huhlání vždycky slyšela přes zeď. A jak jsem se převalovala, občas z polštáře vykouklo pravé nefalšované pírko. To se (m)Lékárníkovi stát nemohlo, ten měl kvůli alergii jiné peřiny.
No ale úplně nejlepší bylo s babičkou cvičit ploché nohy. V létě nám vytáhla železnou káď na dvorek, my se v ní cáchali a pak dělali ťápoty po celém dvorku. (m)Lékárník byl vrchní trhač meruněk a já pod meruňkou na kamenech vařila z hlíny, dokud nás babička nezavolala k lepšímu obědu. A když pršelo, mohli jsme prozkoumávat půdu při babiččiném věšení prádla. Vlastně, v celém domě bylo tolik zákoutí, která mi přišla záhadná jako malé. Teď už jsem větší a dosáhnu na všechny kliky.
A nemusím stát na špičkách, když se dívám z okna. To jsem si uvědomila minulý týden, když jsem na schůzce pohrozila P., že když z okna vyhlíží ostatní děti, musí mít nohy na zemi (kde jsem to jen slyšela), a tak si P. hbitě přisunul židli a klečel na ní.
I když dnes nevedla babička mě, ale já ji k nám a já jí teď vařím pár dnů obědy, stejně jsem pořád malá holčička. Jen nevím, co na to říkali ve čtvrtek v Praze, když tam přijali mou přihlášku na magisterské studium v obálce s Večerníčkem.
To je strašně rozmilý článek, pohladí na dušičce. Je takový hřejivý jako když si zalezeš pod duchnu u babičky.
Ty jsi ještě dítě, je mi to jasné i bez toho, že jsi to o sobě nyní stvrdila v článku, ale to, co máš ráda, jak se vyjadřuješ, co Tě zajímá, to všechno nasvědčuje tomu, že jsi hrozně mladá na duši. Je moc hezké, že Tě stále živí ten dětský elán a naplňuje Tvoje srdce.
Vždycky, když se ocitnu na nějakém místě, které bylo typické pro mé dětství, tak si připadám podobně. Najednou jako malá.
A je to napsané fakt úžasně, dokonale vládneš perem (nebo vlastně klávesnicí).
To bolo krasne citanie. Velmi ma mrzi, ze moji stari rodicia z oboch stran odisli este kym som nastupila do prvej triedy, mam len velmi malo takychto spomienok, ale tiez su takmer magicke. O to viac ma tesi, ze moje mlada ma zdrave babky a dedka a este aj prababku…vidim, ze by mu dali aj prve a posledne a aj ked ma len dva, uz teraz su u nas vyslovene povinnostou mat obcas “svieckovicu od babicky”, ci podobne dobroty, co si bude pamatat cely zivot XD
Mniška: Jejda, děkuji moc 🙂
Melly: A je dobré si připomínat, že jsme byli malí a někdy se tak i chovat 😉 Děkuji!
Polly: 😀 To je dobře, my zase měli tradici babiččiných koblížků za vysvědčení 😉 A druhá babička dělá zase fantastické zelí a zelový salát 😉
Jéé obálka s večerníčkem, kde jsi koupím? 🙂 Strašně poutavě píšeš, sami jsme se staly na chvíli účastníky děje.
Zklamu, pouze známka byla s Večerníčkem. To mě těší 🙂
Pingback: Návštěva u babičky 2 | Berry
Pingback: Pro Malinkou – Odpuštění | Berry