Nákup

Dnes jsem cestou do obchodu viděla překrásný západ slunce. Není typický pro město. Světlo se odráželo od oken panelových domů na protějším kopci, mě na křižovatce míjel vojenský džíp a já zabalená až po uši pozorovala stavební stroje. A v autosalonu někdo volal: „Počkejte, pane profesore!“ Už jsem byla u obchodu. Vytáhla jsem z kapsy klíče a z kroužku vysunula plastový peníz, abych započala boj se smýkajícím vozíkem. Při vjezdu do obchodu mi došlo, jak nevhodnou dobu na nákup jsem si zvolila. Čtvrteční odpoledne, kdy jdou nakoupit všichni. Chtějí se vyhnout páteční špičce a navíc jsou slevy z nového letáku.

V obchodě vždy bojuji s tím, zda poslouchat svou hudbu, aby mě ta obchodní neovlivňovala, nebo ji neposlouchat, abych slyšela, když někomu zavazím. Nejsilnějším trikem, který mi pomáhá, je chodit vedlejšími uličkami, i když zrovna nekupuju sirupy. Čepici, rukavice a batoh jsem zahákla do vozíku, ale zároveň z něj nespouštěla aspoň jednu ruku – jako při lezení na skálu.

Tam musí být aspoň tři body. Já na vozíku mám aspoň jeden – ruku, nebo taky nohu. Naposled jsem lozila před rokem v létě. No, spíše se plazila po skaličce. Ale nezapomenu na to. Bylo to moc těžké. Měla jsem před očima den, kdy jsem ze skály spadla. Ne vlastní vinou. A jak mě pak popotahovali v nemocnici. Bylo jim jedno, že ležím v blátě, jehličí a mám bolesti. Pasovali mě na sebevraha. A tak se ke mně i chovali. A když jsem začala být nešťastná, že mi nechtějí dát prášky proti bolesti a já se pod vrstvou uschlé krve necítím a je mi nepříjemné ležet v mechu, maminka to vyřešila. Povlékla mi do čistého postel a celou mě umyla. Jedna věc je tušit, že mám vlasy slepené, po těle nějaké ty modráky a nemoct ohnout ruku. Druhá věc je ale cítit vodu, která rozpaluje všechny drobné odřeninky, vidět obličej v zrcadle a ten moment, když vám dojde, že to jste vy. A když jsem chtěla otevřít dveře, klikou, ale nešlo to. Ta ruka prostě neposlouchala… A teď? Unesu i 5 kilo brambor! Ano, ten loket bude vždycky malinko tužší, ale to už vím jen já.

Zatáčím v obchodě a aplikuji silniční pravidla provozu v menším. Nepředjíždím, dodržuju přednosti zprava, a když jde někdo s vozíkem proti mně, instinktivně zahýbám do vedlejší uličky. Nabírám do sáčků zeleninu, brambory mají moc pěkné. A ty mrkve, drobounké. Teda, to není mrkev. Ale karotka. Mrkev je více do žluta. Vlastně jsem mrkev asi v životě neviděla. Začínám se v duchu smát – když jsem byla malá, chodívala jsem s babičkou na velikou zahradu. Tahala jsem řepu, která byla jako z té pohádky. A nikdy jsem neuměla vytahovat mrkev, v ruce mi zůstala pouze nať. Nejraději jsem vylupovala hrášek a rybíz rovnou do pusy. Obojí bylo slaďounké. A v chodbě byl starý šicí stroj, na který se muselo šlapat. To byla má nejoblíbenější část – šlapat na něj jen tak.

Míjím uličku se sladkými i slanými dobrotami. Taky okolo všech těch sirupů. A těch hor minerálek. Někdy mě takto vyskládaná množství děsí. Je toho strašně moc. Cítím, že jsem u pečiva. Ještě, že jsem po obědě, tentokrát to tady opravdu voní. Jako v autě, když jsme jeli a byla jsem poprvé v KFC. Spěchali jsme, a tak jsme si nakoupili do auta. A protože já nic neznala, dali mi všichni ochutnávat. T. řídil, já mu podávala kousky či pití, pouštěl mi pak Eda Sheerana a popisoval, jak to ve vlastní představě zpívá. A já se smála. A byla šťastná.

V autě může být legrace. Třeba když jsme se vraceli z jedné akce, unavení a nevyspalí, a objevili CD s písničkami z Večerníčků. A zpívali spolu s ním. Vlastně. My nezpívali. Ale řvali. Radostí. Nebo když jsme se vraceli z obhlídky tábořiště, a já natrhala jaro, kterým jsem zaplnila čisté sedačky luxusního auta. Asi tam po mě nějaké jehličí zůstalo. Ale vonělo to. Překrásně. A šťovík byl kyselý. Taky pomněnka a květ jabloně. A mokrá tráva.

Už jen mléčné výrobky. Popadám sýry, jogurt, tvaroh a další vedlejší uličkou křižuju k cereáliím. A poslední cestička, k pokladně. Chvíli se dívám na fronty a uvažuji, kde to nebude tolik pracné. Nakonec si jednu vybírám a chvíli po mě vykládá na pás potraviny tak kluk mého věku. Směju se, zajímalo by mě, zda tak uvažuji jen já, nebo se i jiní dívají na nákupy jiných a uvažují, co mají asi v plánu. Maminka, co kupuje dětem barevné jogurty s puzzlí, maloobchodníci s vozíkem plným 3 věcí, které jsou zrovna v akci, kluci na internátu s půlkou chleba a paštikou, malé holky s chipsy a coca-colou. Nebo já s nákupem. Jaký příběh skrývám?

Na jachtě jsme byly s kamarádkou nakupovat v přístavním obchodě snídani na další den. Už jsem věděla, co hledat. Ale když jsem byla v takovém obchodě poprvé, byla jsem sama, zmatená a moc jsem nerozuměla. Nejvíc se mi líbil nákup ale ve Francii. Kde všechna zelenina a ovoce byly pod jedno euro a naší největší starostí bylo koupit si slané tyčinky, abychom doplnili soli. A taky zelené banány a mléko na snídani.

Paní pokladní se na mě usmála, přejeme si vzájemně pěkný den a já se smýkám s opět plným vozíkem ke zdi, abych vše naskládala do správných tašek a batůžku. Když pak vycházím, lidé pozorují mou síťovku s brambory a cibulí. Nevím proč.

Slunce už zapadlo, je šero. Všechno je smutnější. Je zima, a tak ptáci nezpívají. I mě je trochu smutno. Nerada nakupuji. A už vůbec sama. Moc potom přemýšlím. Třeba nad tím, zda někdy najdu toho jednoho, který pak bude chodit nakupovat se mnou. Bude se mnou chodit ven a bude trpělivý, že se plazím mezi rostlinami a uvažuji, na co se dají použít. Nebo jen tak k nim čichám. Hladím je. Těším se, až zase přijde jaro a všechno se probudí, kosánci budou zpívat a broučci brebentit.

Trochu se poslední dny zmítám a hledám hranice, co lidem říkat, na kolik se svěřovat. A na kolik se nestydět, když někdo ocení mou práci, vyjádří o ní zájem a začneme mluvit. O focení, dětech, vaření, bylinkách, pečení, plánech. Nechci o lidi přicházet. Múzák bude mít narozeniny. Na ty moje zapomněl. Což nevadí, má toho teď fakt hodně. Spíš nemůžu nic vymyslet. Už jsem svou originalitu naprosto vyplácala. S. říká, že se jí líbí, jak to mám vždycky promyšlené, ale už nějak nevím. Bude to asi spojené s tím, že nevím, co v životě chci, nemohu se rozhodnout. A mám už jen měsíc na podání přihlášek na vysokou. A začínáme o tom doma mluvit, zda se vydat jedním směrem. Ale já namítám, že to bych ještě měla hodně studia před sebou. A že bych ráda měla do 30 aspoň jedno dítě. A pak dodám, vždyť je to stejně jedno, když není s kým. A já tak nevím. Chci dělat všechno. A pak zjišťuju, že tomu nerozumím a propadám lehké beznaději. Přece toho od života nechci tolik…

Uragán v mé hlavě dostává výstražnou stopku. Jsem už doma. Vyskládám z tašek věci do lednice a batůžek se zbytkem dávám vedle krabice v pokoji. Vařit budu až zítra, bude na to klid a celý den. Hlavně vím, že u toho budu zase přemýšlet. A dneska už stačilo. Chci číst, odpočinout si. U Vojny a míru…

nakup

Jako malá jsem odpočívala u “svého” klepače, který už neexistuje. Četla jsem si na něm, věšela se na něj, přesazovala okolo něj fialky a vařila z hlíny. Sem tam se ale klepače ještě najít dají. Více než mého je to symbol dětství mých rodičů. Škoda, že mizí.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, příběhy... a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

8 komentářů u „Nákup

  1. Píšeš krásně. Zmatek v hlavě, nevědět, kam chceš jít – úplně ti rozumím. Myslím ale, že není až tak moc důležité jak se rozhodneš, spíše to, aby sis pak to rozhodnutí uměla sama v sobě obhájit.

  2. Berry, parádní čtení. Obyčejný nákup v marketu dostal krásný kabátek z obrazů představ a vzpomínek. Díky tomu,dá se říct, neexistuje obyčejný nákup!
    Moc se mi líbí ty tvé odskoky k minulosti, ke vzpomínkám na babičku, zavařování, šicí stroj, pád ze skály a následnou léčbu i katarzi, a všechno nejlepší k narozeninám, zlati! Imaginární kytičku posílám!
    Snad budeš mít človíčka, který bude stát vedle tebe a pak dalšího človíčka, kterého budeš chovat v náručí a učit ho poznávat písmenka a později kytičky a zvířátka a ptactvo a motýly.
    K přihlášce na vysokou – já myslela, že už máš vysokou hotovou! Nebo, že budeš brzy končit!

  3. Tento druh psaní byl pokusem, nečekala jsem takový zájem, to mě těší 🙂

    Melly: Ano, mohu se rozhodnout jakkoliv, pokud to bude v souladu s mým svědomím.

    Van Vendy: Nákup není nikdy obyčejný 😉 Děkuji ti za přání, ty dva človíčky, a toho druhého několikrát, bych si moc přála. Ale někdy se musíme oprostit od přání, abychom viděli, co nám život nabízí doopravdy. Ano, končím bakaláře, ale řeším, co dál… 🙁

    paralela: Já vidím všude něco. Se divím, že to sama se sebou vydržím 😀

  4. Pingback: (Ne)malé radosti ‪#‎15 | Berry

  5. Pingback: Shrnutí – 7 let | Berry

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.