Kdo čte radosti pravidelně, ví, že jsem se mezi svátky radovala, že jsem dopsala školní esej. Tak tady je – předmět Fyzika, filosofie a myšlení.

Minulý semestr jsem se v eseji věnovala paradoxu Bible a obecně paradoxu okolo Ježíšovy osoby, a tehdy jsem poukazovala na paradoxy v chování a výrocích apoštola Pavla. Nyní bych se k Pavlovi ráda vrátila, ale než tak učiním, ráda bych začala úvahou nad podobenstvím o milosrdném Samařanovi.

Toto podobenství bylo zmíněno při rozpravě o solidárním státu a skrývá v sobě mnoho myšlenek. V Bibli ho můžeme najít zapsané například v evangeliu Lukáše, 10. kapitole a verších 25 až 37. Někteří pastoři se toto podobenství snaží předělat do moderního jazyka, a tak ho přejmenovávají na Podobenství o milosrdném Cikánovi. Nejsem si však jistá, že jde přesně o toto. Když bychom měli být přesní zcela, mělo by se v dnešních dnech asi jmenovat Podobenství i milosrdném imigrantovi. Ale vlastně ani to nebude zcela správně. Dovolte mi historickou vsuvku – Samařané totiž byli nedobrovolní přivandrovalci na Izraelském území. Když byli Židé pod nadvládou jednoho z okolních národů, konkrétně Asýrie, rozhodl se je vládce uměle promíchat s pohanským národem, mezopotámskými kmeny, a z toho vzniklo území Samaří a jeho obyvatelé. Podle Bible zde měli žít původně pouze pohané, ale kvůli incidentům se lvy, kteří napadali pohany, zde z nařízení krále byli navráceni původní obyvatelé a měli být knězem hromadně vyučování judaismu. Pohanské kmeny tedy přidaly ke svým obyčejům i ty, které zahrnovaly uctívání Boha, ale dál měly i své bůžky (viz 2. Královská 17, 24. až 41. verš). Každý správný Žid se tomuto území v Izraeli vyhýbal, protože tato spodina neuznávala chrám a měli náboženství tedy trošku upravené oproti klasickému judaismu. A tento odpadlík prokáže jediný v podobenství dobrodiní neznámému člověku, když elita národa, kněz a Levita, ho nechají bez povšimnutí. Můžeme číst, že když ho uviděli, vyhnuli se mu. Samařan ale ne. Samařan uviděl a byl pohnut soucitem. A zde bych ráda navázala na solidární stát.

Židé měli poměrně rozsáhlá, ale smysluplná pravidla o tom, jak se k sobě mají chovat, která mimo jiné i zajišťovala péči o vdovy a sirotky. Například při sklizni úrody se část měla nechat nesklizená a tito sociálně slabší spoluobčané měli možnost zadarmo si úrodu sklidit a naložit s ní dle svého. Líbí se mi, že pro to museli něco udělat. Jejich sousedé jim měli část úrody nechat, ale zda si ji sklidit přijdou, nebo ne, už bylo na jejich snaze.

Pavel píše o vdovách rozšiřující pokyny v pastorální epištole, a to v 1. Timoteově 5, 3 až 16. Rozšiřuje to o nutný věk vdovy a zároveň klade důraz, aby se žena o vdovy ve svém příbuzenstvu starala a děti o tuto vdovu. Zkrátka, pravidla jsou nastavována tak, aby se o sebe učili lidé starat navzájem (viz 5. bod Desatera, který nabádá děti, aby se staraly o své rodiče – když tuto péči uvidí jejich děti, mají částečně zajištěnou péči o sebe ve vlastním stáří svými dětmi) a ti, kteří zůstanou sami, měli možnosti obživy a jiná řešení v životě.

Před asi dvěma dny zaplavila sociální sítě krátká zpráva. Jeden český hoteliér, který neměl obsazené pokoje na Vánoční svátky, se je rozhodl zdarma nabídnout lidem, kteří jsou v těchto dnech velmi opuštění, v hmotné nouzi, nebo zkrátka nemají kde být. Čekal, že jeho zprávu bude sdílet maximálně pár jeho přátel, ale během pár dnů dostal přes 5 000 e-mailů s žádostmi. Ozývali se starší lidé, se kterými děti nechtějí trávit svátky, zneužívané a týrané ženy, matky samoživitelky a jiné skupiny na okraji. A zájem lidí hoteliéra tak šokoval, že slíbil tuto akci v budoucnu zopakovat.

Období blížících se Vánoc je pro některé citlivější. Štědrovečerní stůl je v představách mnohých zaplněn usměvavou rodinou. A v mnoha rodinách je to jediný den v roce, kdy se sejdou. I na to byla nedávno cílena internetová kampaň. Scházíme se totiž na svatbách, pohřbech a při Štědrovečerní tabuli. A nestíháme mít čas spolu být a poznávat se v těch obyčejných okamžicích života. Smutku, nesnázích, starostech, radostech, vděčnostech. Kolikrát se nám podaří sejít během roku jen tak? Napadá mě věta z filmu Sněženky a machři po 25 letech, kterou budu parafrázovat a kterou říká učitel o školních srazech: „Po škole se s bídou sejdou jednou za pět let. A čím jsou starší, tím je to intenzivnější. V 60 by se scházeli každý měsíc.“ Protože ví, že se blíží konec. Rekapitulují život. A možná přemýšlí, zda ten jejich za něco stál, zda dosáhli mladického cíle a zda to mělo všechno smysl.

Aby to mělo smysl, upínají se mnozí k charitám. Ale co dělají charity ve většině případů? Ano, využívají peníze smysluplně, ale aby někomu nakoupily jídlo, darovaly oblečení, přispěly na drahou operaci… Ale kolik charit učí prevenci před nemocemi, u kterých to je možné, pomáhají hledat práci či učí pěstovat obživu? Někdy víc dáme tím, že nic nedáme, ale naučíme, ukážeme, jak na to. Například dát čas a pohlídat matce samoživitelce dítě, aby si mohla najít práci a svému dítěti ukazovala, že je důležité pracovat než spoléhat na sociální dávky. Spoléhat na organizaci.

V létě jsem měla možnost být týden jako dobrovolnice v azylovém domě pro matky s dětmi v nouzi. Pár z nich utíkalo před násilnickým partnerem, některé děti byly s babičkou, protože maminka i tatínek jsou ve vězení. Ale co nás zarazilo, kolik maminek tam je proto, že jako dítě také byly v azylovém domě a je to pro ně pohodlné. Je to pro ně známý svět, ví, jak se v něm orientovat a vychovávají tak i své děti. Protože pro ně je to už normální. Pro ně je naopak nenormální mít běžnou práci a bydlet ve vlastním.

Asi bych neměla zapomenout na Matku Terezu v takovémto tématu, která svůj život zasvětila pomoci druhým a potřebným. Nedávno jsem v rádiu slyšela zprávu, že bude svatořečená, blahořečená již je. Jenže já si myslím, že bychom takovou matkou terezou v menším měřítku měli být všichni. Protože pomoc, to je aplikace lásky v praxi. A neříkám, že teď máme začít hojně posílat peníze na charitativní účty. Ono to chce někdy přemýšlet, a to nám sebere více drahocenného času. A čas je teď asi naší nejcennější komoditou. Věnovat čas osamělým lidem, věnovat čas dětem a učit je potřebným dovednostem. Věnovat čas lidem v Africe a naučit je pěstovat, uskladňovat a správně nakládat s úrodou. A to stojí mnohem více sil a pohodlí než darovat peníze.

Pokud máme žít v solidárním státu, který se o nás má postarat, musíme začít sami u sebe. Musíme se rozhlédnout po své rodině a začít u ní, kdo z nich potřebuje můj čas, pomoc, náruč, aby nemusel být odkázán a být přítěží organizacím, které napravují mou slepotu. A když mám pokrytou rodinu, jak je to s mými sousedy, přáteli?

Ráda bych to zakončila zajímavou větou, která byla použita v knize Všichni jsme normální (… na první pohled): „Na světě žijí miliardy lidí, a tak by někdo měl být schopen vymyslet nějaký systém pro to, aby nikdo nebyl sám.“