Tento rok jsem začínala ohlédnutím za minulým a s malým přáním – aby 2015 byl lepší, když 2014 byl tak náročný. A myslím, že se bohatě splnilo.

Pomalu jsem přicházela ve třetím zkouškovém na to, jak koordinovat školu, děti, rodinu a blog. Takže se dařilo začít vyrábět vlastní záhlavíčka, když mě baví focení, a já se tu cítím doma. Jako v lese. A i když jsem si nemohla tolik užívat zimní počasí kvůli učení, aspoň jsem to přetavila do soutěžní povídky. Také jsem s bratránkem začala příjemný dialog a pozorování, jak jsou na tom gentlemani. A oni nevymřeli. Naopak, více jsem se na to začala soustředit a viděla, jak mi spolužáci drží dveře, kabát, sešit, pomáhají v laboratoři a sem tam se našel někdo, kdo pomohl s nákupem. A zvládla jsem zkouškové! Mé metody pastelkového učení, vytí pomůcek, poctivého počítání a zpracovávání protokolů přinesly své ovoce. Navíc – když jsem dostala zápočet z fyziologie, musela jsem doktorandovi slíbit, že se krev doučím. Zvládla jsme zkoušku, a tak jsem mu to psala, že se povedlo. Stejně tak jsem musela slíbit při zápočtu z laboratoří, že se nebudu věnovat elektřině. Ale optice. A stalo se. Z optiky dělám bakalářskou práci. Minimum mých spolužáků má výhodu – s vyučujícími máme nadstandardní vztahy. A já se odměňovala pečením, vařením, čtením a procházkami.

Zkoušela jsem cupcaky. A zůstanu u muffinů.

Slavili jsme i 90. narozeniny tatínka mého strejdy. Bylo to spojeno s koncertem, rodinným bytím a historickým povídání – “dědeček” byl totiž 60 let primářem v lázních, jejichž historii dokonale zná. Tehdy se nám stala zajímavá věc. Šli jsme s tatínkem narychlo koupit jar, ale neměli jsme drobné. A tak slečna pokladní pípla svou slevovou poukázku, abychom jí zaplatili v drobných, které jsme měli. Poloviční sleva. Dobří lidé ani gentlemani nevymřeli.

Na začátku února bylo sněhu – teda, my jeli za ním na ty narozeniny.

Kývla jsem na prazvláštní věc. Dostala jsem se do týmu 3 skvělých pánů a připravovali jsme 3 víkendy, týden a závěrečný víkend vůdcovského kurzu. Poznala jsem bezvadné lidi, jezdila vlakem, dokázala vypnout v přírodě a smíchem omládla. Taky jsme si s dětmi nadělili únorový výlet na ledu se spoustou her.

Jedna z akcí s dětmi, kdy se musí vše pečlivě přepočítat, aby nikdo nebyl bodově ošizen.

Čtvrtý semestr byl pro mě hodně těžký. Velmi jsem bojovala s laboratořemi, ze kterých jsem měla neskutečné žaludeční neurózy. Hlavně se během března vykulil problém, který vlastně do teď nemá řešení a velmi mě tíží. To je asi jediná vada minulého roku.

Tu historku, jak jsme šli s tatínkem koupit boty a vrátili se s kloboukem, jsem nezmiňovala, že?

Na druhém vůdcovském víkendu jsem dokonce složila budíčkovskou písničku! Občas jsem suplovala v mladším oddílu a trávila čas s 5letými dětmi, malovali jsme obrázky, hráli na honěnou a pak jsem se vracela ke svým starším, se kterými jsme si hráli na archeologickou školu.

To je také z těch únorových narozenin. Ale na druhém i třetím vůdcovském kurzu bylo sněhu mraky!

Velikonoční výprava s další drsnou zkušeností. Nosili jsme s tatínkem dokoupené potraviny do chaty a tatínek zapomněl položené doklady a peníze na autě. Když jsem lesem běžela zpátky, našla jsem za stěračem lístek, že nám je schovali v blízké budově. Oni ti hodní lidé ještě vážně žijí. A začínalo jaro. Fotila jsem koniklece, dumala, větrala kolo a prostě byla.

Mám ráda zpěv. Když u něj mohu dumat. A hrát si s tóny.

Třetí vůdcovský víkend, kde proběhlo branné cvičení (a první noc jsem spala venku pod širákem v novém roce). A neskutečná vděčnost, že to byla jen hra. A kontrolovali jsme tábořiště na tábor a potom i na vůdcovský kurz, kde jsme opět spali pod širákem. I když nám pršelo. A začalo 4. zkouškové a s ním nekončící migréna a nemožnost spánku. Která žel nějak trvá. Zkouška střídala zkoušku, oslavili jsme čtvrtstoletí a zdraví švagrové, byli v jumpparku a já s Boží pomocí zvládla poslední zkoušku. Jednu sice přetahuju do dalšího semestru, ale ta zvládnutá rozhodovala o setrvání na škole.

V jumpparku byla zábava. A taky dřina.

Prázdniny. Tábor, stáž, týden dobrovolnictví, rodinná dovolená s vozíčkem a pak měsíční nemoc. Zvládla jsem s omezeními vůdcovský závěrečný týden, který byl velmi intenzivní a intimní. Srovnala si věci v hlavě, udělala si výlet do Luhačovic a začala 5. semestr.

Jedna táborová. Nejsem tak hrozivá vedoucí. Jen jsem bránila buchtu, aby zbyla na děti.

A hlavně. (M)Lékárník nám odstátnicoval, odpromoval a oženil se. Ukončili jsme vůdcovský kurz, na kterém bylo spousta zábavy a já vyšla vstříc zkouškovému. Nejhorší zkoušku jsem stihla ještě v prosinci, takže se můžu plně věnovat laboratorním měřením do své práce.

Tato fotka není z letošního roku, ale jiných prázdnin, kde jsem dobrovolničila u dětí.

Loni jsem si přála, aby byl rok 2015 lepší, protože 2014 byl opravdu velmi náročný. A bylo to neskutečné požehnané. Objevovala jsem klid, radost, požehnání a chci to uzavřít veršem, který vystihuje mých téměř 12 týdnů každodenních (ne)malých radostí, které spíše pokládám za vděčnosti:

“Stezku života mi dáváš poznat;
vrcholem radosti je být s tebou,
ve tvé pravici je neskonalé blaho.”
Žalm 16,11

Pár týdnů před svatbou. Po státnicích. Spokojenost, na dědečkových narozeninách.

Stejně jako loni nám na Nový rok nasněžilo. A tak věřím, že trable, které musím vyřešit, rozhodnutí, která musím udělat a velké zkoušky, které mě čekají, dopadnou tak, jak mají. Neříkám, že dobře. Protože já nevím, co je pro mě dobré. Ale cítím pokoj, že spoléhám na Toho, který to ví.

Druhý návrh PF. Radost ze snězeného 1 kg borůvek na Šumavě. Jako lék, samozřejmě.