Inzerát

Kráčím ze školy, ve svých růžových balerínkách s mašlemi, voňavými poletujícími vlasy a růžovém volnějším svetru a je mi báječně. Je mi tak báječně, že tašku nechávám volně viset přes rameno a pochoduji opatrně po patnících, skáču z nich dolů a na další nahoru a mezi těmi míjejícími tvářemi hledám se svým smíchem od ucha k uchu jednu jedinou. Asi ji nenajdu, ale hledám. I když jsem očividně k smíchu, když zrovna skáču s pořádnou vervou z dalšího patníku, až se mi zatočí sukně.

Víkend… Dva blahodárné dny, na které jsem jela s vidinou načerpat sil. Jako poslední dva měsíce i tentokrát pojedu ze školy, ale kvůli zmatkům s výlukou a extrémně těžkého batohu si ho jedu výjimečně vyzvednout domů a až pak spěchám na vlakové nádraží, kde mám sraz s T. Nacházím nejvhodnější techniku nasazování batohu přeplněného knihami, vydávám se na nádraží a po esemeskovém zmatkování zjistíme, že s výlukou je to ještě složitější, a tak s T. jedeme každý svým autobusem a že se potkáme při přesedání na vlak. A tak tedy ano. Snažím se ignorovat zmatené lidi, kteří jsou nervózní až nerudní, podaří se mi zázrakem dostat do jednoho autobusu, usadit svůj batoh do volného prostranství a usadit se vedle „v pohodě“ pána. Tuhle cestu bych mohla zvládnout. Usedají i ostatní, někteří nechápou, že dvě sedadla jsou pro dva lidi a ne pro cestujícího a tašku a že na středu autobusu jim to nikdo neukradne…

Konečně vyjíždíme a lidé nejsou tolik zmatení. A já našla pohledem něco, od čeho se mi nedaří odpoutat. Sedím do uličky a ve stejné řadě u okýnka, tedy ob uličku a sedadlo, sedí kluk ve vojenských maskáčích a blůze. Normálně bych to asi ignorovala. Ale ne teď, když mám to samé oblečení schované v batohu kvůli víkendové akci. A hlavně to není jediný důvod, proč mi nejdou od něj odtrhnout oči. Má zvláštní oči. Mohutné černé hodinky. Takové ty ruce, co se mi líbí. A má hlavu v dlaních a ruce sepnuté, jakoby se modlil. Chvíli se na sebe díváme. Já pak poslouchám svou hudbu a pozoruji okolí cesty, ale pořád se vracím pohledem k němu a on, když zvedne hlavu z dlaní, ví, že ho pozoruji. A vždy uhnu… Je něčím zvláštní. Nemám ponětí čím a chci se ho na to zeptat. Ale jak. „Hele, jsi jiný. Čím jsi jiný? A opravdu se modlíš?“ Vyndávám sluchátka z uší a chvílemi se k němu pořád vracím. Mohla bych ho pozvat na jednu mládežnickou akci a tam se ho zeptat, čím je jiný.

Vytrhávám se z myšlenek, protože budeme přestupovat na vlak. S extrémně těžkým batohem dobíhám „vojáka“, společně beze slov kráčíme na vlak a mně se to líbí. Už se rozhoduji, že fakt otevřu pusu, když na mě někdo volá jménem. Trochu nerada zpomaluji svůj rozjetý pohyb a vracím se k volajícímu T. Po dalších zmatcích s příjezdem vlaku a nalezení volného kupé se s T. bavíme zase o fyzice (fakt nám hrabe, protože nastupování do vlaku přirovnáváme k výpočtům shluků a elementárního náboje a jaké zrychlení vlak má a jakou sílu ucítíme při zapojení lokomotivy…). Popíjím své meruňkové podmáslí, T. se tomu trochu směje a v jedné zastávce pozoruji, že voják vystupuje. Poznala jsem ho přes celé nástupiště…

Loučím se s T., vystupuji a dobíhám další vlak. Už jen chvilka, vystupuji, dochází mi, že je tu mnohem tepleji, než u nás, a vítám se s M. Společně jdeme zkratkami a přes pole, smějeme se, kocháme sluníčkem, na zahradě zouváme boty, popíjíme vodu s citronu a procházíme v trávě. Jsme spolu jen chvilinku, odchází a já opatrně tahám z batohu jednu knížku, kterou potřebuji prohlédnout před táborem. Jsem tu jen já a čtyřnohá Amy, za chvíli také odcházím. Schody schází V., neochotně se se mnou uvítá (jaké ochlazení oproti stavu před dvěma lety) a jdu si na chvíli poslechnout zkoušku kapely, než půjdu chystat program s dalšími kluky pro budoucí vůdce. Zato můj perník 1 M. se se mnou vítá na jeho poměry ochotně a pak už chystáme s vedoucími špalky, symboly, nosíme, co je potřeba a večer plný krásných chvil uběhne. Večer mám chuť spát venku, opravdu bylo teplo. A tak se domluvíme s K., který přemluvil L. a P. a nocujeme na balkóně. Chtěli jsme na trávě, ale pořád tam svítilo automatické světlo. L. to ve čtyři ráno vzdává, ještě je zima, a já si užívám první východ slunce v tomto roce takto nad ránem. O půl sedmé vstávám, potichu se vytrácím a pomáhám se snídaní, budíčkem a vůbec, program běží… Před obědem máme pár minut, tak přijde M. a hrajeme na klavír. Strašně se smějeme a L2. říká, že je vidět, že jsme příbuzné, jak se smějeme. Běží odpoledne a různé věci a přichází večer, který jsme tak poctivě chystali a plánovali – branné cvičení. To je ten důvod, proč jsem si prohlížela vojáka…

Lovím z batohu maskáčové věci, které mi předem poslal kamarád ze střední P2., nasazuji baret, ladím přísný výraz, vítám se s perníkem 2 D., ptám se ho na manželku a se stroboskopickou baterkou vtrháváme do místnosti. V pozoru a s kamennou tváří povoláváme účastníky na branné cvičení. Přichází lékař a sestřičky, vyšetřují, rozdávají se plynové masky a po nějakých zmatcích se vytrácím, nahazuji menší batoh s věcmi na přespání a s R. odcházím chystat stanoviště. Spěcháme, tak neobcházíme plot, ale bereme to přes něj. Přehazuji batoh, přitáhnu se rukama, přehoupnu a přelezla jsem ho (cože?!? já se svou nefyzičkou? to ten adrenalin asi), hážu batoh do auta, kde se rychle připojuje opět má drahá M. a vyjíždíme s R. chystat stanoviště. Kontrolujeme mého perníka 1 M., který se oblepuje páskou, protože se vrhne do bažin. Zkoušíme brýle s nočním viděním, nachystám přechod přes most, oběšence, já si navlékám velkou bílou noční košili, zapaluji svíčku a s plyšáčkem začnu chodit a tiše volat maminku u hřbitova. M. bude schovaná za kostelem. (VSUVKA: nestrašíme ani neznesvěcujeme – poukazujeme na historické souvislosti, toto je čtvrť duchů, která se vybydlela ve zkratce). Po přejití obou skupinek, které se k tomu rozdílně postavily, se s R. domlouváme, že nás dožene a s M. se vydáváme stopovat druhou skupinku. Po stanovišti s přenosem raněného zamořenou oblastí, tedy v plynových maskách, se k nám připojují i další tři přátelé zdravotníci a potichu jdeme trávou a schováváme se za trubky s plynem. Už se k nám připojil i R. s dalšími dvěma kluky, většina z nás je v maskáčovém, R. má vzduchovku s diabolkama a jdeme. Když se na chvíli zamyslím, začínám si připadat jako v hororu, kde bojujeme o přežití, jak se schováváme. Skupinka se nám ztratila, jak jsme se snažili držet z jejich dohledu, ale víme zkratku přes pole a les, brodíme se přes pichlavé ostružiní a přicházíme k rybníku. Posedáme si do stínu a pozorujeme další stanoviště, kde jsou obě skupinky a sbírají z plovoucích svíček vzkaz. Jsme naštvaní, jak moc jsou hluční a pořád svítí, a tak se R. naštve a sestřelí jim jednu svíčku. V jejich hluku si toho ale nevšimnou…

Vydáváme se je tedy stopovat na poslední stanoviště. Jdeme podél plynových trubek, když slyšíme skupinku, která prochází lesem. R. výstražně sykne, schováme se pod trubky, vynoří se skupinka 2 – 3 metry od nás a pokračují. Počkáme až přejdou, hrdí na krytí, a vydáváme se podívat na poslední stanoviště, noční plechovkovou střelnici se svíčkami. Zahřívám M., vyrazíme k betonovému krytu, už vcházíme normálně branou a po chvilce čekání u ohně se podíváme do 6 pater pod zem. Loučím se s perníkem 2 D., M., R. a jdu spát. Mám toho až dost, je po jedné ráno. Hledám místo na spaní v místnosti, která má být pro 80 lidí a nevleze se nás tu ani 20, až na mě K. volá, že je vedle něj místo. Lehám na studený beton a snažím se potlačit vrnění topícího generátoru a usnout. V pět ráno mě vzbudí vypnutí generátoru, protože nastane tíživé ticho a o půl deváté se sirénou vstáváme. Po snídani a důkladné prohlídce krytu s výkladem se noříme do lesa za denního světla a zkratkami se vrátíme do klubovny, kde ze sebe sundám pohodlné maskáčové odění, navleču se zpátky do černých úzkých holčičích kalhot a pomalu se loučíme. V maskáčové bundě a s obr batohem mě K2. veze na vlak a já se ploužím zpět domů…

Přemýšlím, co se za 48 hodin stalo.

Vážně chci potkat toho vojáka a vědět, čím byl jiný a proč.

Jsem ráda, že noční bojovka, i když dotažená do všech detailů, nebylo pravé branné cvičení, ale jen hra na něj. Že nemusím utíkat do krytu, tísnit se na ledovém betonu, že mám svou postel a můžu pít vody kolik chci a nemusím ji filtrovat. Že rýže v naší spížce je samozřejmostí a že nemusím mít nachystané pytle s pískem na ucpání sklepních okýnek. Jsem vděčná za to, že jsem a že nemusím mít maskáčové oblečení, kanady a pilovat přesnou střelbu.

Jsem šťastná, že je konečně jaro, že jsem mohla chodit chvíli bosá v trávě, užívat si sluníčko, spát venku, vidět východ slunce a lehce krvavý měsíc v noci.

A přemýšlím. Držím lidi moc pevně, a tak je ztrácím. Musím se učit důvěře, pouštět a nechat se je vrátit, když budou chtít. V. mě přivítal chladně, nebyl se mi schopný podívat do očí a skoro jen proto, že mu ublížila má kamarádka. Ta, se kterou se mám problém bavit, protože věcem nerozumím a moc s nimi nesouhlasím. Protože jsem ji také držela moc pevně a ona chtěla jít. Navíc… Se ztrácím v klučičím světě a nenacházím holky…

Kráčím ze školy, ve svých růžových balerínkách s mašlemi, voňavými poletujícími vlasy a růžovém volnějším svetru a je mi báječně. Mám totiž první mezizápočet z nejdůležitějšího předmětu tohoto semestru. V laboratoři se navíc také docela zadařilo. Nakoukla jsem ještě za cvičícím kvůli konzultace, ale balil se, a tak jsem se vytratila, z víkendu mám trénink, abych ho neobtěžovala. Poslouchám tklivou hudbu, znovu se v myšlenkách vracím, mezi míjejícími obličeji hledám vojáka a nacházím šeřík. Začnu se smát, utrhnu pro maminku pár voňavých větviček za dnešní úspěšnou zkoušku a jdu domů. Skáču po patnících, točím si se sukní a opakuji si, že jsem ŽENA. A tak si prostě řeknu, že mi starosti za to nestojí. Že jsou dny, kdy se pláč tlačí do očí, ale pak jsou dny, kdy je potřeba se smát a vážit si věcí, které mám, než vzdychat po těch, které se mi vzdálily. Třeba je zase najdu. Když to napíšu křídou na chodníky správně barevnými písmeny…

rozhovor

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, příběhy... a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

5 komentářů u „Inzerát

  1. Ach, tohle je tak něžné. Tak srdcem napsané….

    Zvláštní, jak nás to jaro láká. Jaro je vždy ve znamení zapomnění smutků a touze po štěstí. Taky mívám strach, že to nedokážu. Nic z toho, o čem jsem si snila. Ale když procházím růžově rozkvetlou álejí cestou ze školy, zaplétám si ty kvítky do vlasů, lidi mě pozorují…já nevím co si myslí…ale chi to tak. Chci se točit v dešti do kola, nechat si slunečnými kapkami rozmazat řasenku a v hlavě jít za svým vojákem. To strašně moc chci. A díky za to, jak jsi o tom napsala.

  2. Berry, to bylo moc pěkné povídání. Kéž by ses s tím klukem ve vojenském ještě potkala. Třeba ano! Moc pěkná akce, spousta nápadů. A setkání s lidmi vítané i nevítané a spousta zamyšlení. Asi máš pravdu v tom, že bys měla dát lidem větší prostor (nevidím do toho, jen usuzuji z toho, cos napsala). Určitě je pár věcí, za které bys nešla, ale ve zbytku to nech proplouvat. Někdy se ty vlnky divně zatočí a překvapí.

  3. doDina: Děkuji moc. Myslím, že velkou část lákání jara má na svědomí kvetoucí příroda, narozená mláďata a nový přísun sluníčka a tepla. Jsem ráda, že někdo cítí jaro stejně (koukám, že čím dál víc věcí cítíme stejně). Byl omi ctí!

    Van Vendy: Zrovna včera jsem potkala kdyby jen dav, troufnu si říct, že tak dvě stovky jdoucí do kasáren. A neviděla… Učím se pomalu nechávat věcem trochu volný průběh…

Napsat komentář: Berry Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.