Nějak jsem se zamyslela,
proč by měl mít k prvosence klíč
jen nějaký Petr (že bych ho znala?),
a nikdo jiný neznal heslo k jaru.

Nějak jsem se zadumala,
kde se vzalo tolik druhů zelené,
proč stromy nekvetou modře,
mají listy drobňoučké.

Nějak jsem se pousmála,
proč děti rády lozí na stromy,
v bílých punčoškách běhat nesmějí,
maminku poznají i potají a bez očí.

(video)

Nějak jsem si osahala,
koně v kleci s drobným chmýřím,
pohladila sametové mechy,
prošla po drsném jehličí a ostružiní.

Nějak jsem se nadýchala,
čerstvý vzduch mi rozepjal plíce,
naplnil všechny kanálky,
rozproudil krev do poslední tkáně.

Nějak jsem se rozepsala,
proč by samota měla svírat něčí srdce,
proč každý touží po lásce oboustranné,
proč děti chtějí objímat a hladit, aby usnout mohly poklidně.

Nějak jsem si zaplakala,
že zlí lidé existují,
že jim není žádné blaho cizí ke zničení,
že se povyšují nad nevinné děti.

Nějak jsem si řekla,
že je občas smutné na světě být,
ale pak přijdou chvíle radostné,
kdy vás obejme zaráz šest dětí.

Řeknou, že vás rády vidí a v srdíčkách nosí,
že vaše jméno je jim milé a nikdo ho neumí říct tak něžně,
že se těší na zpívání, hry a běhání,
že vaše činy smysl rázem získají…

Více fotek ze včerejší inspirativní procházky (posledních 16 fotek je Jimmyho :)).