Název knihy: Pan Tompkins v říši divů
(s ilustracemi autora a Johna Hookhama a komentáři Jiřího Bičáka “Co by mohl profesor dodat dnes”)
Autor: George Gamow
Nakladatelství: Mladá fronta
Rok vydání: 1986, 1. vydání

Obsah: Pan Tompiks z nudy začne chodit na přednášky profesora fyziky, ale často na nich usíná a ve snech se potom setkává s různými jevy relativistické fyziky (paradox dvojčat, dilatace času, problém neutrin, Maxwellův démon, …) a pak s profesorem o svých snech mluví. Zamiluje se do jeho dcery Maud, se kterou se ožení, a to je pro profesora signál pana Tompkinse v oblasti fyziky vzdělávat ještě více a vyvádět ho z omylů a neznalostí.

Na konci kapitoly je česká aktualizace výkladů témat, pokud došlo k pokroku ve výzkumu.

Ukázka: Kapitola 14 – Díry v prázdnu

Tak či onak, Dirac došel k závěru, že prázdný prostor je hustě vyplněn elektrony, rozloženými s konstantní, ale nekonečnou hustotou. Jak se může stát, že je vůbec nepozorujeme a že považujeme vakuum za zcela prázdné?

Abyste pochopili odpověď na tuto otázku, představte si, že jste ryba žijící hluboko v moři. Je si ryba, byť i tak inteligentní, aby si tuhle otázku položila, vědoma, že je obklopena vodou?

Tahle slova vyrušila pana Tompkinse z podřimování, do něhož upadl na začátku přednášky. Byl tak trochu rybář a vnímal čerstvý vánek od moře a laskavé převalování modrých vln. Ale přestože byl dobrý plavec, nemohl se udržet na povrchu a začal se potápět hlouběji a hlouběji ke dnu. Kupodivu však nepociťoval nedostatek vzduchu a cítil se zcela pohodlně. Možná, že to je důsledek zvláštní, obrácené mutace, napadlo ho.

Vlastní názor: Kniha nám byla doporučena jako podpůrná literatura k fyzice mikrosvěta. Už iniciály pana Tompkinse vyjadřují konstanty, které jsou v této oblasti fyziky stěžejní. Její autor je populátorem fyziky – ano, četlo se to lépe než učebnice díky obrázkům a nitkovitému doprovodnému ději, ale nefyzik ji asi zcela nedocení (min. úryvek výše jsem četla nahlas a doceněn doma nebyl). Každopádně autor se inspiroval Carollem a jeho Alenkou, jak sám říkal, která má být zase popularizací matematiky. Jen se to více zvrhlo v pohádkovou knížku, jak píše Gamov v epilogu. Proto jsem si Alenku půjčila z knihovny a zatím po dvou kapitolách je to nesrovnatelné. Ale i tak má pan Tompkins něco do sebe a pomohl mi pochopit některé paradoxy. Doporučovat si ale neodvážím.