Šuplíková.

Můj Bože,

hledám chvíle ticha a pokory ve výškách
(jen na obyčejných schodech),
kde se Ti cítím blíže,
než ve města splodech.

Chci Ti odevzdat sebe a své trápení,
všechny věci, co mě tíží a od Tebe odvádí.
Mám strach z nemoci a tmavých zítřků,
chvil, kdy neshody zahalí mou mysl díků.

Chci věčným dítětem vždy být,
radost a pokoj jen u Tebe mít,
bez starostí životem jít
a bez slz svůj život žít.

Chci odevzdat svůj život Tobě,
s kým nemá smysl žádná hoře,
srdce své jen Tobě dát,
lásku bližním rozdávat…

Chybí mi posed a ticho v dešti,
kdy náruč Tvou cítila jsem jednou provždy,
v jistotě modlitbu vyslala
a nad vírou nepochybovala.

Mám strach, mám vážně velký strach,
že snad nemoc a vědomí “bez dětí”
odvede mou mysl do končin trápení,
kde Tvé náruče již není.

Ale já tam nechci,
nechci zkoušet, jaké je žít bez Tebe,
když jsem okusila Tebe a vím,
že dobré to je a cítím se skvěle.

Vím, že pořád Ti nedávám celý kus sebe,
toužím však po vroucím objetí lásky Tvé a pokoje,
jenž u Tebe nalézat smím.

Nedovol, prosím, mé duši odejít,
dopřej jí blízkost Svou,
kterou jen Ty můžeš dopřáti.

Jsem nehodna dítětem Tvým zváti se,
přesto však jen v Tebe důvěru mám
(i když to najevo nedávám).

Dávej mi, prosím, moudrosti dnes večer,
slova drž na uzdě a vkládej jen Svoje.
Tvým nástrojem mohu být
a příležitost nechci promarnit.

Vždyť jen v Tvé milosti smím BÝT.
Opatruj též, prosím, všechny mé blízké,
pokoj a přítomnost dopřej jim více.

Vím, že básně psát neumím a modlit se nejde,
tentokrát však mluvilo jen moje srdce,
k Tobě, Bože.

Cizí lidi nefotím. Nedávám fotky osob na blog. U slečny jsem udělala výjimku. K básni mi sedí. Pokud fotku objeví někdo, kdo ji zná, ať mi dá vědět a odstraním ji na jeho přání.