Sama uprostřed davu

Je to klasický obrázek, i když sama jsem nic takového prozatím nevyfotila. Něco důležitého je na fotce výraznější, většinou někdo, ale kolem něj proudí davy lidí a nevidí ho. Sestřenice měla takto povedenou předsvatební fotku se svým snoubencem – před Prašnou branou si dávali pusu a okolo nich chodili lidi, jakoby tam snad ti dva ani nebyli. Ale nezažíváme to právě v běžném životě? Nestojíme strašně sami uprostřed davu?

Je známým faktem, že počet lidí navštěvujících pravidelně psychologa roste. A je také známo, že mnoho z těchto pacientů psychologa navštěvuje jen proto, aby si měli s kým popovídat. Trefně to bylo ukázáno v novém českém seriálu Život a doba soudce A. K. – hlavní hrdina si vyhledal psycholožku jen proto, že se cítil neskutečně sám po rozchodu a chtěl, aby mu někdo naslouchal, přestože by člověk na první pohled řekl, že má okolo sebe mnoho lidí. A mimochodem, proč hned psychologa. Má maminka, která pracuje jako zdravotní sestra u obvodního lékaře, se s tím také dennodenně setkává. Mnoho starších pacientů tam chodí několikrát týdně – jednou donesou zprávy od jiných doktorů, podruhé potřebují napsat léky a potřetí si nějaký důvod najdou. Ale tím hlavním a skrytým důvodem je touha po společenském kontaktu. I proto mají “šmejdi” zjednodušenou práci – senioři jim vletí do náruče sami, protože touží po popovídání si a je jim to nabídnuto.

Proč nad tímto tématem opět přemýšlím? Ono je to docela běžné téma, které nemá cestu ven. Zaujal mě článek u Avis, který sám o sobě byl velmi trefný, ale korunou byla jedna z posledních vět: Vždyť to vím – že je doba bezdotykových lidí u dotykových telefonů a bezkontaktních lidí s bezkontaktními kartami. Nesblížených vzdáleností. Jak jsem zmiňovala ve svém minulém článku se souhrnem písniček, doba se nás snaží utvrdit v tom, že být bez emocí je neuvěřitelně výhodné. Zastávám však názor, že opak je pravdou. V oddíle máme jednoho chlapečka, který často začne zlobit jen proto, aby ho někdo objal, pohladil po vlasech nebo se mu začal věnovat. Menší děti se nestydí za dotyky a objetí – při posledním spaní jsme tam měli poprvé dvě nejmenší děti. Ale nebyly na to samy – měli tam o dva roky starší sourozence. Když jsem tyto menší ukládala do spacáků ke spánku, často z legrace prohodím větu, kdo by chtěl pohladit nebo dát pusu na dobrou noc. Stalo se z toho železné pravidlo, protože děti to potřebují pro klidný spánek. A při tom posledním spaní, kdy jsem chvíli čekala v místnosti, než menší usnou, abych šla ještě za většími, jsem měla možnost pozorovat nádhernou sourozeneckou lásku. Ti dva nejmenší, kteří byli na spaní poprvé, se úplně těsně přitulili a objali kolem krku své o maličko starší sourozence a usínali tak. Pátá holčička, která usínala s nimi, z toho chuděra byla nešťastná a převalovala se a vzdychala, že k sobě nikoho nemá, ale nakonec se smotala do klubíčka s plyšákem a usnula také.

Co se stane, že se pak bojíme se obejmout na znamení přátelství a podpory? Ano, přijdeme do pubertálního věku, kdy se v nás začnou mlátit emoce a hormony a je to pochopitelné, ale proč se už pak bojíme? Když s dětmi někam jdeme, jako vedoucí máme málo rukou, protože téměř všechny se chtějí chytnout. Menší děti nemají problém přijít, na minutu vás obejmout a pak utíkat pokračovat ve hře. Ale my, když vyrosteme, kolikrát se přistihneme, že sami bojujeme se smutkem, v klubíčku schoulení, plačící, ale nedopustíme, aby někdo přišel blíž? Chápu typ lidí, do kterého také spadám, který nemá rád objímání s kdekým. Vyprchá z toho to kouzlo, ale když si někoho připustím blíže, proč se bojíme své vlastní zranitelnosti?

V těch méně šťastných případech nedostatek lásky a potažmo dotyku u těch, kteří tím lásku vnímají (a tím myslím prosté pohlazení, objetí), se začnou projevovat i duševní choroby. Ne nadarmo v Lotrandovi a Zubejdě se říká, že k životu jsou potřeba 3 věci: světlo, práce a láska. A je to všelék na všechno. Vidím v tom hlubokou pravdu, kterou mnohdy potřebujeme objevovat roky.

Takže jsem mluvila o osamělosti duševní bezmluvné, fyzické bezdotykové a do tria chybí taková ta duchovní. Na tu mi sedí písnička, kterou jsem již také doporučovala. Každý má tu duchovnost posunutou jinam a mě se to líbí, můžeme se tím navzájem obohacovat. A i duchovní osamělost se může u každého projevovat jinak. Většinou ji pocítíme, když procházíme těžkým obdobím – rozchod, smrt, nemoc, nebo jen plno maličkostí, které dodají pověstnou poslední kapku do poháru. Tehdy nastává spouštěč, který může lidi změnit – a není na tom nic divného. Každý se s bolestí a smutkem vypořádáváme po svém. Někdo začne více hýřit, aby měl pocit, že je; někdo se uzavře do sebe, aby vnímal a našel se; jiný bude pořád plakat a jiný se zase smát… Nemáme právo posuzovat, co je a co není správné – každému v tomto případě sedí něco jiného, důležité je, aby to mohl najít. A někomu pomáhá právě víra. Ale co když, jako v písni, i ve víře prožívám duchovní osamělost? Je plno příběhů poukazujících na to, že nejsme nikdy sami – jen někdy to tak cítíme. A to má velmi jednoduchou a praktickou aplikaci do našich životů – je náš blízký přítelem jen, když je blízko, nebo je jím vždy? Někdy je zkrátka třeba být na blízku, jen sedět, být v tichu, ani se nedotýkat, ale dát druhému vědomí, že tu jsem, jsem tu pro tebe a i když možná nerozumím tomu, čím procházíš, chci tím procházet s tebou, protože ve dvou, třech se to lépe táhne…

Mimochodem, není toto důvod, proč se modlíme, píšeme deníky a blogujeme? Není to náš prostor, naše pískoviště, zákoutí, kde můžeme nechat proudit naše myšlenky a pomocí slov jim dodat řád, který by se jinak neměl šanci objevit?

Když říkám dětem příběhy, vždy na konci říkám větu – a dnešní poučení, které bych ráda, abyste si odnesli, … Má to dva důvody – první je pro děti opravdu vypíchnout, proč jsem jim to vůbec říkala. A druhý je praktický – abych jim to nezapomněla vypíchnout a uvědomila si, proč jim to říkám. Co tím chci předat. Co chci tedy předat tímto pokusem o zamyšlení po delší době? Že nejsme sami. Neměli bychom být. Vždy je v našem okolí někdo, kdo je ochotný nám pomoct, nebo kdo pomoc potřebuje – a naší pomocí se vytrhneme z vlastních chmur. Před rokem jsem měla možnost být týden jako dobrovolnice v Klokánku – umývat okna, malovat a pomáhala jsem připravit jedno odpoledne pro děti. A najednou si uvědomíte, že některé vaše starosti jsou opravdu přízemní a že máte doma celou rodinu, což je dar, který tyto děti nemají. Nejsou přímo samy – mají tety, které se o ně starají, ale nemají tu maminku, ke které by se mohli ráno přitulit a přemlouvat ji, že se jim nechce do školy…

A tak vám přeji, pokud jste se prokousali až nakonec, abyste měli možnost vždy někoho pohladit po vláskách či líčku, mohli sdílet s bližním denní trápení a radosti a neměli pocit, že jste sami uprostřed davu, ze kterého nevede cesta ven. A abyste hlavně dokázali svým blízkým říkat, i když je to klišé, že jste rádi, že spolu můžete být a nejste sami… Nikdy nevíte, kdy může být pozdě… Protože každý má okolo sebe plno andělů bez křídel.

sama uprostred davu

Docela brzké ráno na ostrůvku po předcházející celodenní plavbě po širém moři. Šla jsem se projít, když ještě ostatní spali, a připomenout si pohled na širé moře, na kterém si uvědomíte svou malost a až strach, co by se mohlo stát, kdyby jachtička, na které plujete, nějak selhala. Ten pohled a fotka jsou pro mě velmi silné – nejen brzké vyšlé sluníčko, ale majáček, tři obláčky a tři ptáčci a nějak. Pocit naplnění.

Příspěvek byl publikován v rubrice Zamyšlení a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

5 komentářů u „Sama uprostřed davu

  1. Berry, to je krásný článek, který dokazuje, že i v bezdotykovém věku se nacházejí lidi, kteří mají srdce.
    Ale proč se bojíme objímat, coby dospělí? Jak kdo a jak kde.Západní národy tento problém zřejmě nemají (Francouzi se svými letmými polibky na tvář, Američané se svým padáním si do náručí a proslovy stylu “mám tě ráda – já tebe také”, přiznám se, že u tohodle se mi otvírá kudla v kapse, kterou ani nemám.)
    My jsme asi, co se týká citů, hodně rezervovaní a možná naučení, že city skryté jsou city skutečné a co se dává na odiv, je falešné. Také můžem vycházet z životních zkušeností, že házet perly sviním se nevyplácí, nebo jinými slovy, věnovat svou lásku či náklonnost někomu jen tak, není dobré a tato láska nebo náklonnost může být pořádně zneužita.
    Myslím že náklonnost, přátelství nebo láska se dá vyjádřit i bezkontakně. Úměvem, očima, laskavým slovem. Anebo kontaktně, třeba pohlazením po vlasech, po tváři, dotknutí se ramene… A v případě většího přátelství nebo lásky i tím objetím.

    • Tak to cítíme Vendy stejně s americkou a francouzskou kulturou. Faktem je, že toto jediné mi bylo tak trochu nepohodlné, na druhou stranu, když jsme se po týdnu loučili s bráchou s naší domácí, bylo to něco, co mi nevadilo a ráda jsem se s ní takto rozloučila…
      Také souhlasím, že jako Češi jsme rezervovaní a odměření, patří to k naší kultuře, ale někdy díky moderním technologiím to myslím přesahuje rámec. Chci tím říct, že si už jinak vykládáme i věci, které si myslím, že dřív byly běžné díky tomu, že lidi spolu pracovali na poli a obecně chudoba je sbližovala – všechny děti spaly na jedné hromadě, lidi si víc pomáhali apod. Jako bychom vyměnili emocionální dotyky za placené a zpřevrátily se nám žebříčky – bojíme se obejmout, co kdyby na to někdo něco řekl, ale nevadí nám pokleslá morálka v reklamách, filmech, knihách, to je v naprostém pořádku… A ano, naprosto s tebou souhlasím, jen se tím snažím vyjádřit, že se mnohdy překlápíme do opačného extrému…

      • To máš pravdu! Vždyť si jen vem, že dřív se vůbec neřešila nahota malých dětí někde u rybníka nebo u řeky. Děcka se prostě proháněly kolem a nikdo nic neřešil. Ovšem taky nebylo tolik pedofilů, protože pokud měl někdo podobné sklony, okolní chlapi ho rychle srovnali. Tyhle věci tenkrát nebyly až tak normální a řešily se.
        Ale to jsem odbočila…
        K francouzským letmým polibkům na tvář – na tohle bych si asi zvykla, protože většinou to je spíš symbolické nebo jen letmé. Objímání jako takové mi už připadá osobnější…
        Co mi spíš vadí, že dnes média řeší třeba společnou dovolenou dvou kamarádek (hlavně popových nebo filmových hvězd), ve smyslu, že jsou lesby. No kristepane, to si dvě baby nemůžou vyrazit na dovolenou, když jejich chlapi nechtějí, nebo jsou momentálně singl? Myslím že tenkrát se jednalo o dvě známé herečky, jméno si nepamatuji…
        Moc pěkně jsi ale řekla ty poslední věty. Bojíme se obejmout, aby někdo něco neřekl, ale přitom morálka je v rozkladu, bilbordy s polonahými slečnami, v reklamách občas dvojsmyslné věty a o televizních kanálech, kde je půlka doby s věštci a druhá půlka doby se striptérkami, ani nemluvě…

  2. Tak jsem se konečně dopracoval ke článku, abych ho mohl přečíst celý a popřemýšlet nad ním (tedy přečetl jsem i ten u Avis a dala mi zabrat, abych se soustředil na její text 😀 ). Napsala jsi to hezky a pravdivě. Dnešní doba je zvláštní. Čím dál víc chceme být sami, i když vlastně v jádru sebe chceme mít vedle sebe někoho, kdo by nám byl blízký a vždy někde poblíž. A nemusí to být jen o tom kontaktu fyzickém (dotknutí se), ale spíše to vnímám momentálně v rovině povídání. Hlavně to vidím na obou školách kde teď jsem. A je to smutný..
    Včera jsem měl takovej smutnější den.. Ještě před pár roky bych to vnímal jinak, tu situaci, potřeboval bych někoho, komu bych se mohl svěřit, popovídat si s ním o tom a prostě to nějak ze sebe dostat. A teď? Přešel jsem to vtipnou poznámkou, pár nehezkými slovy a život jde dál.. aspoň pro mě… řeklo by se profesní deformace, ale osobně bych to nazval spíš jako otupení..
    Možná je můj komentář chaotický, jen nevím, jak dokonale vyjádřit to, co se odehrává v mé hlavě při přemýšlení nad tímto článkem.

    P.S. Jak psala Vendy o té nahotě dětí.. já jako malý klučík jsem běhal po táboře nahý, kolik mi bylo.. dva roky? a nikdo nic neřešil a teď? To by byl poprask.. už vidím ty titulky novin 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.