Aby člověk mohl vyjít vstříc novým věcem, musí uzavřít ty staré. Musí se ohlédnout, aby byl schopen dívat se dopředu. A možná se poučil z chyb. A zavzpomínal na to dobré, které vlastně bylo…
Celý loňský rok má vlastně jediné téma – škola a zkouškové. Když jsem se proklikávala příspěvky za loňský rok, až jsem se pozastavila nad tím, jak málo toho bylo. Vlastně by se to dalo shrnout do dvou věcí – básničky a povzdechy nad životem. Které byly už v básničkách. Ale zkusme si jím znovu projít postupně a možná s malým zákulisím – zvu vás na krátkou procházku před Novoročním obědem.
(třeba jako my na jaře jsme zvládali dost procházek)
V lednu jsem se postavila prvnímu zkouškovému ve svém životě a na vysoké. Silvestra jsem málem propásla, protože jsem se učila, a kdyby na ulici nebyl o půlnoci takový bugr, tak ho propásnu zcela. Po organizaci jedné Novoroční besídky jsem vyšla vstříc první zkoušce – vyučující je učiněný poklad. Byla velmi hodná, snažila se ze mě setřást nervy a mě se povedlo vyhrát, a dokonce hned po ní jít dopořešit další zkoušku – takže dvě v jedné. Příjemný začátek. Další den mě čekala oprava zápočtu a další zkouška – asi už chápete, proč jsem se učila i na Silvestra. Postupně tedy plynul čas a zkoušky, až se zadařilo a zkouškové bylo za mnou. Jak já si oddychla. Jen jsem mezitím a ani nadále neměla čas na děti, což mě mírně ubíjelo. A ani na svého milého, což se později podepsalo na konci našeho vztahu.
(vzpomínáte na Koniklecovou louku? bráška mě tehdy vyfotil)
Další měsíce se táhly v přežívání dalšího semestru, který byl v určitém ohledu ještě náročnější, plánování některých aktivit díky mé chvilkové pozice vedoucí mládeže a nic dalšího jsem vlastně neměla šanci stíhat. A tolik mě to začalo unavovat, že jsem začala vyhledávat chvíle samoty bez lidí. Jisté vytržení z učícího únavného stereotypu přišlo povůdcovským sejitím, které bylo trochu smutné v konečném počtu účastníků. Ale řekla jsem si což – odpočinu si, chodili jsme po venku na severu a to si umím užívat plnými doušky.
(na severu jsme dokonce zvládli brzkou jarní grilovačku)
Mimochodem začalo období svateb, kterých bylo více než požehnaně, a táhlo se od konce dubna do začátku září, kdy téměř každý týden měl svatbu někdo mi poměrně blízký nebo jménem alespoň známý. Kde měl člověk pořád brát inspirace na přáníčka? A to jsem naštěstí nebyla v situaci, kde bych se musela rozhodovat mezi třemi svatbami v jeden den, což se stalo jiným. Ale zpět ke mně – před začátkem zkouškového mě čekal veliký zážitek v podobě koncertu Pentatonix, na který jsem pozvala rodiče. A i když to bylo v klubu, kde bylo moc světla, hluku a ječících slečen, tak i přesto jsme si to užili.
(jedno letní výletování – tatínek s dědečkem na vrchol vyjeli lanovkou a pak jsme šli po hřebeni společně, my šly s maminkou pěšky i dolů a kochaly se tichem a nádherným lesem)
Život není jednoduchý – umřela nám prababička, která byla výbornou švadlenkou, kuchařkou, osobou, přáníčka nám psala v básničkách (že by odtud vítr částečně vál?)… Jsem vděčná, že máme naději, a tak to je těžké, ale s nadějí. A bylo tu mé druhé zkouškové. Které jsem nezvládla tak zcela, jako to první. Hlavně jsem byla často nemocná a měla plné zuby lidí, takže první půlku prázdnin jsem téměř strávila v posteli a tu druhou byla s rodinou (dokonce na pár svatbách, rodinná byla jen jedna), s bráškou na Malé Fatře a potom na duchovním týdnu. Ten jsem potřebovala ze všeho snad nejvíce. Měla jsem konečně čas a možnosti se sama zklidnit, srovnat si, co se životem, v klidu spát a cítila jsem se vlastně neuvěřitelně dobře. Tehdy jsem si v duchu pronesla, že i kdybych měla mít z víry “jen” toto, pořád mi za to stojí (navíc mám toho mnohem více). A já byla šťastná. Po návratu mě čekalo zopakování ještě jedné zkoušky, které jsem se dosti bála. Ale přičiněním více věcí se mi dostalo požehnání a já mohla druhý semestr téměř úspěšně uzavřít.
(jedna svatební – ta rodinná, a ne, bráška se ještě neženil)
Mohla jsem tedy začít semestr třetí spolu s podzimem, který mi přinesl jakýsi pořádek a klid. Díky jednomu úžasnému vyučujícímu se mi naskytl čas začít opět dělat s dětmi, za což jsem neuvěřitelně vděčná. A děti jsou vděčné tomu vyučujícímu, dokonce mu namalovaly obrázek, který mu visí nad stolem. Obecně tento semestr jsem měla požehnání v několika velmi dobrých a příjemných vyučujících, kdy jsem si řekla, že mě ta škola vlastně baví. Začala jsem zase trochu více číst knihy – mnohem více než v prvním ročníku vysoké. A protože studuji přírodovědně, konečně jsem pochopila bratrův přístup, který odpočívá nad teologií. Začala jsem tedy odpočívat nad některými knihami z jeho poličky (ne, nezačala jsem hebrejským slovníkem apod., ale jsou to knihy nutné k zamýšlení), trošku více být v kontaktu s rodinou a tak nějak prostě více být. Dokonce jsme s půlročním zpožděním konečně dooslavili kamarádovy narozeniny s dortem.
(to jsem na listopadovce holkám ukázala bužírky a okamžitě začalo pletení – holky zase zkazily mého bratra pletením gumiček :))
Protože vše nějak šlo, já si čas nějakou záhadou dokázala srovnat, měla jsem čas i být s dětmi na vícedenní říjnové výpravě. A oslavit s kamarádkou rok staré narozeniny. Zkrátka jsem plnila všemožné staré resty a opravdu žila a byla. Toto velmi dobré období, kdy jsem se cítila dobře, jako nikdy, kalila jediná věc. Prvně větší hádka, ale potom usmíření s mým už ne milým, kdy se nám, a jsem za to ráda, podařilo náš vztah vrátit do úrovně kamarádské, kde si velmi dobře rozumíme. Ale kalí to mé občasné, někdy častější, smutky nad životem, co s ním a hlavně, jak se vypořádat s platonickou láskou…
(u rybníčka bylo s dětmi krásně, i když se počasí umoudřilo až poslední den)
Ani jsem se nenadála a s končícím rokem začal končit i můj třetí semestr. Takže během tří dnů jsem zvládla tři zápočty a jednu zkoušku, pár dalších věcí a za odměnu mi přijela sestřenka (ta druhá onemocněla) a zvládly jsme několik odměn. Vlastně začaly vánoční prázdniny, kdy můžeme být celá rodina pospolu. Pooslavovali jsme narozeniny, máme první domácí zvířátko – náš nejmladší se dočkal akvárka, ale je to dárek pro všechny vzhledem k tomu, jak se teď chodíme dívat na lepší “televizi”. Od včerejška máme dokonce rybičky! A začal další rok – ne moc šťastně, když mi není dobře, ale dneska nasněžilo, my si mohli dovolit krátkou procházku a já se za chvíli vracím k učení na zkoušky, které mě čekají. Zase se bojím – ale jak učím děti – nebát se, vždyť co by mi mohl udělat člověk 😉
(naše nová televize :))
Tento, vlastně loňský rok, byl pro mě těžký s vypořádáním se s koncem vztahu a spíše konci života – kromě prababičky odešel i nečekaně tatínek mé kamarádky a babička kamarádky, se kterou jsme vyrůstaly. Vypořádávala jsem se s odpovědností, hledala své místo a bojovala se školou. Ale vyhrála jsem, protože jsem už dokonce zapsaná do semestru čtvrtého, mám předběžně téma bakalářské práce, zvládla jsem s menšími obtížemi autoškolu a hlavně se vrátila k dětem. Protože s nimi mám pocit, že zase ožívám.
(jedna z mnoha podzimních rodinných procházek)
A tak vcházím do roku dalšího – roku, který bude doufám lepší, protože jsme se shodli, že tento rok byl globálně pro naši rodinu těžký kvůli složitostem ohledně některých rodinných příslušníků a trablemi s jejich zdravím. Jsem vděčná, že mohu vyrůstat v rodině plné naděje, radosti a lásky. Neříkám, že nemáme problémy, to teda máme, hádáme se jako každý jiný. Ale má to všechno takový větší rozměr pokoje, usmíření a radostného bytí. Nevím, co všechno mě tento rok čeká a nemine. Ale vím, že na to nejsem sama…
(stromy máme v rodině nějak oblíbené :))
Dobré je, že jsi znovu ocenila rodinu jako takovou, znovu sis uvědomila, že jen ti nejbližší jsou skutečně nejbližší. Několik osobních ztrát ti zase mohlo připomenout, že ani my tu nejsme věčně a že život je pomíjivý. A že nejvíc milujeme lidi, o kterých bezpečně víme, že je ztrácíme.
S bolestí a smutkem se vypořádáváme každý po svém, ale jedno si možná můžeme odnést do života – stále víc oceňuji tu Werichovu větu o tom, že když už tady člověk je, tak má koukat, aby byl.
A tak ti přeji, Berry, abys byla. Aby ses netrápila příliš neopětovanými láskami (i když vím, že je to těžké), aby sis víc vychutnávala život, jaký je, aby ses víc smála a občas pustila zákeřné myšlenky z hlavy. Máš svůj nárok na svůj kus štěstí a nenech si ho vzít!
A tak chci být… 🙂
Děkuji moc Vendy – a děkuji i za chválu šatečků, potěšilo mě to 🙂
P.S. v těch červených šatičkách ti to fakt sekne!
To je velmi krásné ohlédnutí a bilancování. Radosti, starosti a smutky, tak jak je život přináší. Přeji, aby tento rok byl stejně úspěšný, co se týče studia a pěkných zážitků s rodinou i dětmi a ty smutné tě zcela minuly. 🙂
Na druhou stranu, nebýt těch neveselých věcí, možná bych si tolik nevážila těch velmi dobrých. Patří to zkrátka k sobě. Ale ráda se směji, takže důvodů bude snad i tento rok plno 😉
Přesně tak to je, když bychom neměli srovnání, tak bysme si možná ty pěkné zážitky zas tolik nevychutnali. 🙂 Takový je zkrátka život.
Pingback: Shrnutí roku 2015 | Berry