Já, ty a škola

Už dva roky starý poklad – ani nevím, co za slohový útvar to bylo. Skálověrní slečnu na konci článku možná poznají z pampelišky a třešní, které jsem zatím nestihla přesunout ze starého blogu – jakmile udělám, spravím edit 🙂

Přicházím v pondělí zároveň se zvoněním v 8.45, přikládám čip a vcházím do školy. Vzpomínám si, když jsem tu vcházela jako studentka poprvé. Držely jsme se za ruku a vydaly se vstříc novému dobrodružství. Poznat nové lidi, spolužáky, školu, a vlastně i sebe. Znaly jsme se jen z hudební nauky. Byly jsme malé holčičky, co obsadily první lavici u katedry. Já dostala na starost třídnici a ty ses stala informatičkou.

Kráčím do druhého patra po schodech ke skříňce, míjím mladší studenty a stále si nemohu připustit, že teď jsme tu nejstarší my. Věci se mění, spousta našich vyučujících odešla, my vyrostli (boty už musím dávat ve skřínce na výšku, jak mám velikou nohu) a máme prý maturovat. Máme fyziku. „Jaký byl stužkovák?“, ptá se vyučující.

Postupně se touláme do hospody. Budeme pasovaní na maturanty. Člověk by řekl, že je osm let dlouhá doba, ale ona není. Když kluci mají proslov a vzpomínají hlášky různých vyučujících a studentů, smějeme se, ale mě začínají pálit oči a zaháním slzy. Těch osm let uteklo tak rychle. A když se díváme na fotky, jak jsme byli všichni malincí a jak jsme se v průběhu let měnili, začínám si uvědomovat, jak mi to asi bude chybět. Stačí se podívat okolo a nezbývá, než si připustit, že jsme velká banda kreativních lidí. Třeba vážně jednou převezmeme tento stát – politici, lékaři, právníci, ekonomové, jazykovědci, matematici, informatici, veterináři, možná i operní pěvkyně. „Tohle bylo v Olomouci, na Svatém kopečku!“ „Náš výherní Majáles!“ „Lyžák!“ Vzpomínky se hrnou… Jsme sice strašně nesourodá skupina, ale doplňujeme se a gesta a hlášky mi budou doopravdy chybět. Kdy mi u rýsování někdo řekne, ať holt místo pravítka použiji kreditní kartu? Kdy se budu moct smát výmluvě na pozdní příchod, že „jsem měla krizi a nevěděla, co si dnes obléct“? Kdy mi bude někdo říkat, že jsem tukaní mládě a tvrdit, že brokolice a cuketa jsou sprostá slova nebo spolužačka je chemická panna? Kdy se budu moct smát frontě před umyvadlem při čepování vody na pití do hodiny? Ne, že bych se nemohla oprostit od lidí jako jedinců a měla na ně tak silné vazby, těším se na jinou školu, ale nedokážu si představit studium bez humoru.

Po fyzice máme ZSV. Opět krátká vzpomínka na stužkovák – vždyť náš vyučující je pro nás osobností. Jako malinké děti jsme ho dostaly v primě na dějepis a strašně se ho bály, byl pro nás učiněnou autoritou. Nějakou dobu jsme se neviděli a vrátil se nám na občanku na vyšším stupni. Ale pořád byl pro nás autoritou, jen křížovku vystřídala v písemce mapa (děti si musí pořád hrát a malůvky nějak ospravedlnit). Dívám se na tebe, taky jsi jiná. Párkrát sis obarvila vlasy, měla dokonce i ofinu, našla svůj styl oblékání, ale počítačů se držíš pořád. Stejně jako já té svojí třídnice. Jen se z červeného miláčka stal zelený.

Ležíme vysmáté na postelích na chatce. Nakoukne třídní, vidí fialové skvrny kolem pusy a na oblečení a vyděšeně se ptá, co nám je. „Nic, jen jsme se přejedly třešní,“ halekáme se smíchem. Jsme na exkurzi v Podyjí a když jsme se vracely z vesnice, kde jsme prováděly anketu, neodolaly jsme třešním okolo cesty. Vyškrábaly jsme se na násep a začaly mlsat sladkokyselé černé šťavnaté kuličky. Stahujeme celé větve a nenamáháme se s trháním, ukusujeme rovnou z větví. Šťáva nám teče po prstech, obličejích a mě dokonce spadla třešeň na tričko a zanechala tam malou stopu.

Vracím se do přítomnosti. Známe se téměř 10 let a jen ze školního prostředí. Změnily jsme skřínku z přízemí (s nepříjemným topením – v zimě jsme měly zahřáté kabáty, ale nešly tam umístit všechny věci) do druhého patra a lavici o řadu doprava. A skoro za pět měsíců, ani to ne, končíme na škole. Spočítaly jsme si to dneska cestou ze školy.

Někdo se nás ptá, jestli se budeme vídat i po škole, když každá budeme jinde. A my představujeme náš plán – budu ti hlídat děti a když se naštvu, budu je učit francouzsky, abys jim nerozuměla. My se smějeme, víme, jak to bude. Doufáme v to.

Vystupuji z tramvaje a zase nadhazuji plán: „Nepropadneme všichni, abychom si to mohli zopakovat?“

P.S. A zrovna nedávno i třídní nadnesla dotaz, co my budeme za pár měsíců dělat bez gymplu…

jatyskola

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, příběhy... a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

11 komentářů u „Já, ty a škola

  1. Na skolní casy pak uz clovek jen vzpomíná. Muj nejblizsí spoluzák a kamarád se odstehoval do Brna a já v Praze, takze jsme se vídali jen zrídka… ale stále nás ty vzpomínky pojily… Pred rokem bohuzel zemrel.

    • To mě mrzí. My jsme si utvořily s třemi spolužačkami babinec – informatička, právnička, doktorka a fyzička. Je to skvělý úvod k mnoha vtipům – a naše sleziny podle toho vypadají. Žel zatím se daří 1 – 2x za rok, studium je náročné…

    • Nedala… Když někdo ani nečte článek, ke kterému se vyjadřuje, nevzbudí to ve mě ani zájem a ty se stejně nevrátíš si tento vzkaz přečíst…

  2. stuprum: až příliš neúprosný, zrovna dnes ráno jsem cestou potkala dvě holčiny z gymplu z vedlejší třídy a konstatovaly jsme, že ten čas příšerně rychle letí a to už v kvartě jsme myslely, že nemůžeme stíhat.

    sarush ef: děkuji 🙂 Tak si užij poslední dva roky střední školy, s ohledem zpět to byly dva nejlepší roky pro mě osobně.

  3. Ach, to se mě tak krásně dotklo! Tím víc, jak je mi to aktuálnější a aktuálnější, najednou nečekaně – a nepříjemně – blízké, když z osmi náhle jedu třetí odzadu…. trochu toužím po tom, aby všechno bylo postaru… právě když brouzdám časem retrospektivně jako Ty…
    Úplně jsem to cítila… včetně těch okamžiků, které jsou teprve přede mnou. Už se slyším, jak se budu ptát “A nezopakujeme si to ještě jednou?”. Ne, nezopakujeme…
    Nostalgie, hořko sladká, co se nevlévá do krku jako pivo po lahváčích, ale kterou si člověk chrání a jejíž každý lok převalujeme v ústech jako dobré víno.. 🙂
    Úžasně jsi mě do toho vtáhla a děkuji, byl to balzám, i když opět trochu bolící v ráně… (takové vzpomínání asi vždycky bývá)
    Mám Tvé články ráda, protože mě probudí, ale ne bouchnutím lopaty do hlavy, ale pohlazením….

    Ohledně mého momentálního bytí – děkuji. Moc pro mě Tvá podpora znamená, jakkoli se to může zdát směšné vzhledem k okolnostem… Povídání je těžké a těžké je ho i začít, nevím jak, nedokážu si o tom po(po)vídat ani sama se sebou, zatím. Nechápu, jak se to vůbec mohlo stát..? (ok, ve skutečnosti to s tím nevěděním není tak úplně pravda)
    Zatím to rozdýchávám.
    Děkuji za podporu…., opravdu.

    • To přichází ty tři nejkrásnější roky se vším všudy! Pořádně si je užij 😉 Ten příměr s nostalgií se mi líbí.
      Jsem ráda, že se líbí a budí to vlastně dobrý pocit. Na gymplu jsem si to nemyslela, ale bylo to to nejkrásnější období, vysoká je už taková neosobitá, i když taky je tam pár výjimek, ale není to ono.
      Pro tebe kdykoliv, když budeš potřebovat, chtít, Avis…

Napsat komentář: Berry Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.