Už dlouho chci vykřičet všechno to,
čemu nerozumím a plácám se v bažinách,
zamotaná v osidlech smutku,
opitá platonickou láskou.
Ale nedokážu to urovnat,
úhledné komínky se bortí,
a já pořád netuším,
jak na tom jsem.
S tebou?
Bez tebe?
Bez představ?
S přítelem?
Tím, tím mi jsi velice.
A taky tím Nedostupným.
Ano, podvedla jsem tě s pár měsíci pravé lásky,
kdy jsem ale pochopila, že lásce nerozumím.
Že víc rozumím tobě,
ale že pravou lásku spolu ani nezkusíme,
protože se bojím,
že bych tě tím ztratila.
Kamaráda.
Který nikdy neobjal,
ale o to víc naslouchal.
Vtipkoval.
Až bolestivě.
Ale bolesti vyslechl,
a v mlčení prostě byl.
Byl mi blízký.
Jsi kým jsi.
A právě tím se mi líbíš.
A ubližuješ.
I pomáháš.
A tak tomu pořád nerozumím.
Ale vlastně se mi to líbí.
Protože si musím srovnat, co chci.
A modlit se o klid v duši…
chjo… smutné…
co napsat… – ze své zkušenosti vím, že máš jen dvě možnosti. Buď to zkusíš – zariskuješ a třeba to vyjde (a třeba taky ne) anebo se budeš zbytečně trápit. Tak jako tak o kamaráda ve výsledku přijdeš. Život není fér.
Ale to jsme my, muži. Někde jsem četl, že zatímco žena chce “jen” vyslechnout – muž chce radit. 🙂
Berry, tady každá dobrá rada drahá. Buď to necháš tak a bude tvůj přítel, nebo riskneš a uvidíš… Těžko říct, někdo potřebuje možná víc popostrčit, ale jiný to popostrčení může vnímat negativně. Nemáš to lehký, vážně ne… a v tomto ti nemůže nikdo pomoct, jen ty sama.
Hewkii: Věřím, že přijdou dny zase veselejší, kdy napíšu něco, čím snad povzbudím. Napadá mě možnost to nechat prostě v tomto stavu, který je výhodný v tom, že mám múzu i kamaráda.
K tomu přečtenému – přemýšlím, co o mě vypovídá to, že mám hodně kamarádů kluků a řeším s nima holčičí věci 😀 Chci teda radit, nebo naslouchat? 🙂
Vendy: Děkuji Vendy, že jsi. Někdy v těžkých věcech jsou prostě radosti, jen tom musí jít nějak ven… A tak básním…
To je v pořádku, člověk to musí ze sebe nějak dostat.