Blíží se zima, a to mi připomíná,
jak mi o Vánocích zamzrlo srdce,
jako hladina rybníka,
až na dno a prudce.
Možná jsem si přála
propadnout se do ledové vody,
třeba bych něco cítila,
než bolest, co sžírala v ty dny.
A tak jsem začala básnit,
o něm, který byl horší než kyselina,
ale neměl ani ponětí,
kolik slz jsem pro něj prolila.
Tys však vždycky stál u mě,
abys mi ty slzy setřel z tváře,
a řekl, že si třeba jednou všimne,
a já budu mít svého prince.
Bojovala jsem, trápila se,
až nehoda mě donutila přemýšlet,
komu dám své srdce
a budu sdílet názory duše.
A tys tu pořád byl,
tak tichý a trpělivý,
měl natažené ruce,
otevřené dlaně.
Rozhodla jsem se ti uvěřit,
nejsem už teď blázínek,
ale miluji tě hlavou,
aji píšu kousky básniček.
Led v srdci rozmrzl,
rozkvetlo jako jarní louka,
možná nemám prince,
ale svého labuťáka.
To je hodně zvláštní básnička, chvílemi jasná, o co jde, chvílemi jakoby jinotaj. Ten přítel, který je vždycky s tebou, je z masa a kostí? Nebo je to bytost, která nás provází?
Labutí jezero po způsobu Berry.
Krásná, ledová a smutná.
P.S. děkuji za milé komentáře u mě, jsem ráda, že ses zas objevila! 🙂
Vlastně mě těší, že je “zvláštní” 🙂 Ten přítel může být obojí, když se zamyslím, co jsem napsala, ale při psaní jsem měla na mysli konkrétní osobu z masa a kostí 🙂 Je smutná, ale zároveň je strašně veselá, protože je v ní uvědomnění, že smutek mi přinsel něco nádherného a musela jsem si jím projít, abych to mohla získat (teda ho).
P. S. Já se teď budu snažit objevovat nějak pravidelněji… Snad 🙂
Nevím, jestli labuťák je přítel nebo snad něco jiného, nějaká bytost, jak se zmínila Vendy:) Každopádně je to asi někdo/něco, kdo/co to pro tebe byl/o, když jsi ho/to potřebovala:) Krásná, melancholická báseň, poslední sloka se mi obzvlášť líbí:) A taky doufám, že už se netrápíš:(:)
Přítel, ale jak jsem odepsala Vendy, vlastně zpětně i Bůh např. 😉 Netrápím 🙂
Pingback: Shrnutí roku 2013 | Berry