Je podzim, aspoň se to kolem říká,
když padá listí v chuchvalcích k zemi,
na lidi dopadá nostalgie a chmury,
sedmikrásky vystrkují poslední květní lístky.
Podzim je směsice pocitů,
pro mě je různorodější než aprílový duben,
teplo střídá voňavý déšť a ranní mrazíky,
v duši mám duhu nad rozkvetlou loukou.
V chladném ránu stoupá pára od úst,
maluje obrázky nad hlavami spáčů,
já si zvedám barevný list do památníku
a skotačím po patnících svižnou polku.
Nedokážu vymalovat tu barevnou krásu stromů,
ranní červánky s ledovou ranní mlhou,
keře chystající se k medvědímu spánku,
veverky se zásobami oříšků nad hlavou.
Tak to fotím do památníku srdce,
které se probírá krásnými vzpomínkami,
letními kopretinami nebo lesními dřívky,
a stejně skončí u sedmikrásky…
A tak se usmívám na svět,
v ruce svírám kaštany,
hážu nad sebe listí,
není mi totiž smutno na podzim.
Jednou sem nakouknu a přibyla báseň. A jaká báseň! Nostalgicky podzimní, přesto hravá jako listí poletující ve větru. Cítím z ní radost i melancholii, poslední závan léta i přípravu k zimnímu spánku… a na rozdíl od usínající přírody, my stále jíme, spíme, vstáváme a dokážeme se radovat i ze zimních vloček.
Krásná báseň, Berry.
Děkuji 🙂 Občas si najdu chvilku, když moc přemýšlím přírodovědně – zachraňuju, co mi poetického zbylo 😀 😉
Pingback: Záhlavíčka – podzim | Berry