Celé město klidně spí,
ještě ani nesvítá,
chtěla bych být v posteli,
už mi začne hodina.
Vše je tmavé a líné,
studenti už přichází,
sedíme na studené zemi,
světla se rozsvěcí.
Neuvidím dnes východ slunce nad městem,
ale naučím se dýchací soustavu,
při odchodu proto nahlas vydechnu,
se začínajícím novým dnem.
Někdo ještě pospává,
jiný se učí na příští testy
další se maluje,
a já básním z únavy.
Je brzo a docent dorazí,
dalším spojem nestíhám,
tak básním při dlouhém čekání,
až se ho dočkám.
Odmyká dveře k poznání těla,
anatomie, toť věda!
Usedám do lavic učení,
čímž skončilo mé ranní básnění.
Syrová neupravená verze z ranních 20 min. Tímto se omlouvám, že nereaguji, když si vyhradím blogovací čas, stihnu akorát promazat spamy… 🙁 A pak už hurá škola.
Tak tohle se mi taky líbí! I ranní vstávání a čekání může být inspirativní. Moc pěkné!
Děkuji 🙂 Nějak se proti diskuzím nad písemkami, které se netýkají mého oboru, bránit musím… A spát už nejde 😀
A že dovedeš toho času, kdy už neusneš, využít… 🙂
Já to s tím spaním obecně na vysoké mám takové zvláštní 😀
Pingback: B-AF LEK (1. semestr) | Berry