Báseň plačky

Čím více je člověk vděčný za život,
tím méně je spokojený s tím, co má,
chce více, ne brát, ale dávat,
to je přímá úměra – jako v matematice.

Neví, jak věci uchopit, natož snad předat,
pluje v myšlenkách nad oblaky
a přitom je přízemní až běda,
život plyne v zavedeném pořádku beze změn.

Jakoby mohlo být něco víc,
tys to zakusil,
ale je to zároveň tak vzdálené,
že se k tomu nedokážeš přes starosti vrátit.

A zažils někdy strach, ten fyzický, tísnivý,
kdy se bojíš věci pojmenovat,
protože máš pocit, že když je nepojmenuješ,
jakoby neexistovaly a zůstaly ve vzduchoprázdnu?

A nepláčeš, za to se přece všichni stydí,
až to jednoho dne přijde,
ty nemůžeš přestat – možná kvůli sobě,
jde to ven pořád dokola a nemůžeš přestat.

Najednou tě mrzí tolik věcí,
které ale přece nemůžeš změnit,
jenže si to neuvědomuješ
a hlavně ani sobě nechceš odpustit.

Tak se schováváš,
za rýmu, za alergii, za jarní déšť…
Už se ani nikdo neptá, proč máš rudé oči,
tak nějak to k tobě patří.

Prostě jsi plačka,
ne že bys byl ubrečená barbína,
ale jsi jiný vnímáním,
a tak tě pojmenovali jako plačku.

4 komentáře u „Báseň plačky

  1. Berry, tohle je úžasná a asi nejvyzrálejší báseň, kterou jsi tu zapsala. Nedokážu ji ani rozebrat, ani zhodnotit, ani zkritizovat, neobyčejně působivá a emotivní.

  2. Čas to jednou zahojí. Já vím, že je to taková stále dobře použitelná fráze, ale protože je pravdivá. Kdo si počká, ten se dočká a s odstupem času, až člověk bude v čase o něco výš, shlédne na minulost tam dolů a uvědomí si, co to všechno mělo znamenat, proč se to stalo. Možná to má člověka učit i trpělivosti. Umět si počkat, být trpělivý, to je také dar. A někdy důležitější, než si dokážeme připustit. Hlavně do toho nespadnout a jít dál.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.