Čím více je člověk vděčný za život,
tím méně je spokojený s tím, co má,
chce více, ne brát, ale dávat,
to je přímá úměra – jako v matematice.

Neví, jak věci uchopit, natož snad předat,
pluje v myšlenkách nad oblaky
a přitom je přízemní až běda,
život plyne v zavedeném pořádku beze změn.

Jakoby mohlo být něco víc,
tys to zakusil,
ale je to zároveň tak vzdálené,
že se k tomu nedokážeš přes starosti vrátit.

A zažils někdy strach, ten fyzický, tísnivý,
kdy se bojíš věci pojmenovat,
protože máš pocit, že když je nepojmenuješ,
jakoby neexistovaly a zůstaly ve vzduchoprázdnu?

A nepláčeš, za to se přece všichni stydí,
až to jednoho dne přijde,
ty nemůžeš přestat – možná kvůli sobě,
jde to ven pořád dokola a nemůžeš přestat.

Najednou tě mrzí tolik věcí,
které ale přece nemůžeš změnit,
jenže si to neuvědomuješ
a hlavně ani sobě nechceš odpustit.

Tak se schováváš,
za rýmu, za alergii, za jarní déšť…
Už se ani nikdo neptá, proč máš rudé oči,
tak nějak to k tobě patří.

Prostě jsi plačka,
ne že bys byl ubrečená barbína,
ale jsi jiný vnímáním,
a tak tě pojmenovali jako plačku.