Začíná to nevinně
vrtám si prsty v hlíně
přede mnou se zjevilo plátno
barev je plno rozbaleno.
Neobratně chytám voskovky
u toho rozlívám vodovky
asi mám nějak začít
nevím, co počít.
Rodiče mi ruku chytají
a k plátnu si se mnou sedají
začínáme pomalými tahy
u toho střídáme všechny barvy.
Zkusím si nový nástroj – pastelky
s kamarády maluji zážitky
zaplňujeme pomalu plátno
bez všimnutí za půlkou jsme dávno.
Došel mi bílý prostor a přichází zděšení
to je konec všeho mého lidského snažení?
Vždyť ještě nemám ani hotovo
neber mi to, prosím tě, potvoro!
Přichází ticho a klid
konec ještě nesmí být!
V tom nekonečnu se ozývá slabá melodie
nese další plátno, ale i přesto úzko mi je.
Sleduji, jak ho připevňuje k hotovému kusu
kyne mi prstem k dalšímu barevnému pokusu
namáčím celé ruce do barev
jimi maluji tento zvláštní jev.
Jak jsem dostala další šanci malovat
to na všech výstavách světa chci ukázat
přesáhnout možná všechna plátna k malbě nabídnutá
dokud ruce budou schopné, tvořit chci jako divá.
moc pěkné! 🙂
Obrazová báseň!
Děkuji oběma – prozradím vám tajemství, toto je metafora na život, na kterou jsem zatím nejvíce pyšná (ta pyšnost se mi nelíbí, ale je to tak) a vypovídá o prožitku, který jsem tu naznačovala před dvěma měsíci 😉
No, Berry, je fakt, že rytmus básně sice maličko pokulhává, ale ten nápad se mi líbí, musela jsem uznale pokynout hlavou, když jsem dočetla, přirovnat malování k životu… originální a skutečně moc pěkné, jak už tady přede mnou někdo pověděl 😉
Já vím, ten mi pokulhává naprosto vždycky, ale nedokážu se oprostit od snahy špatného rýmování a přejít k volnému rýmu 🙁 Jinak děkuji.