Lidé si myslí, že při změně prostředí,
vyčistí mysl a vše za sebe hodí.
Omyl kolem jejich hlavy krouží,
nic není jednoduché, když touží.
Touží po klidu v srdci, pevné ruce,
chladné mysli a možná také lásce.
Ne vše z toho mohou mít,
natož šťastní navždy být,
přizpůsobit se prostředí, sžít,
fasádu na obličej natřít.
Přetvářka provází naše poutní životy,
procházíme kolem lidí také s neshody,
záleží na nás, jakou stopu si po nich uchováme,
zda si je v srdcích a myšlenkách navždycky ponecháme.
Zda lásce dovolíme nasadit nám růžové brýle,
nebo zda nohy necháme nachodit daleké míle,
naopak nepřáteli se nechat sžírat,
je zbytečné zlé ohně vášně rozdmýchat.
Není na světě nic nového, co by nás překvapilo,
vše v koloběhu života se znovu zas protočilo.
Skoro neuvěřitelně jsi zachytila ve verších tuto smutnou skutečnost… Taky mívám pocity, že bych nejradši odešla někam do země neznámé, kde začnu znovu… ale aniž bych si to uvědomila, dostala jsem několikrát příležitost začít někde znovu. A stejně si přád připadám, že jsem tam, kde jsem byla.
Vyjádřila jsi to opravdu výstižně a ještě ve verších. Snad Tě teď nepotkalo nic tak smutného, aby Ti k tomuto – byť obdivuhodnému – dílku dalo inspiraci.
Přeji Ti hezký den, Berry!