Dívka se vracela z víkendu s přáteli domů. Všude bylo ticho, takové líné a pokojné. Proč by ne, bylo teprve 6 hodin ráno a ona už bloudila cizím městem, podle mapy načmárané pastelkou, na vlakové nádraží. Samozřejmě se jednou ztratila, ale přesně to předpokládala a vyrazila o čtvrt hodiny dřív, která jí akorát vyšla. Takže vlastně včas dorazila na vlak, koupila si lístek, usadila se do poloprázdného vagonu a vedle sebe odložila plážovou tašku, která skrývala spacák i oblečení a ostatní věci, včetně knížek, na zářijový víkend. Hlavou jí mihlo, že si připadá jako milenka, co prchá ranním probouzejícím se městem. A ten pocit se jí nějak líbil – odešla skoro bez rozloučení, neměla ráda loučení. Ostatní přátelé ze stejného města jeli pozdějším vlakem, ale ona si vyhradila ty dvě hodiny jízdy na naučení prvních dvou maturitních otázek do chemie. Věděla, že po příjezdu jde hned s rodinou na zahradu pomáhat se sklizní jablek. Měli ten rok opravdu velice povedenou úrodu. A tak se pohroužila do učení. Připadalo jí to tak nereálné, teď se učí první dvě otázky na test a maturovat má přitom až za 8 měsíců… Zbytečné…
Maturitní zájezd do Prahy. (maturitní? cože?) Parádní týden. Plno divadel, nezdravých jídel, Kafky a učení hub – Chytridiomyceta a kropidlovec černavý. To si nikdy nezapamatuju, blesklo dívčině hlavou, když nutila své dvě spolužačky opakovat tyto dva pojmy, aby jí je celý den připomínaly. A usínání při zapnuté televizi (den předtím poprvé nad tlustou učebnicí z biologie). Ale maturita je tak daleko, ještě nebyl ani stužkovák.
Podzimní prázdniny a učení na první dílčí zkoušení do biologie na 10 otázek. Proč pořád, vždyť ta maturita je tak příšerně daleko…?
V listopadu je stužkovací večírek. Dívčina s pomocí spolužačky vytváří ze svého obličeje umělecké dílo, celou hodinu. Namalovat, vyfoukat, nakudrnatit, zblonďatit, voilá, umělecké dílo je na světě. Tak hodně zdaru u maturity… Proč nám to zase opakují, blýskalo v dívčininé hlavě…
Přišel prosinec, vánoční prázdniny a týdenní dovolená v Jeseníkách (bez sněhu!). Tak aspoň užít čerstvý vzduch a hry s přáteli. A samozřejmě naučit další dvě maturitní otázky do chemie, jako na každou hodinu již 4 měsíce, a polovinu biologických otázek na dílčí zkoušení. Začínala šílet. Nic neumí, musí toho tolik umět a maturita je tak daleko. Nestihne se to doučit pak? Asi spíše ne…
Leden a odevzdání maturitního seznamu češtiny a maturita z češtiny na nečisto. Mimochodem konec prvního pololetí. Už to začalo příliš utíkat, ten čas.
V únoru letmý odpočinek od učení. Jelikož dívčina milovala umění, zkusila čas pozastavit cvičením čtyřruční hry na klavír – příspěvek na koncert. Zdálo se, že to trochu zabralo. Ale jen minimálně…
Březen se přiblížil příliš rychle a s ním strašidelné závěrečná nanečisto maturita z biologie. Dívčina stále nechápala, jakým kouzlem se ten čas pořád zrychluje, vždyť to snad ani není možné.
V dubnu po Velikonocích stejné martýrium, tentokráte s chemii. Nikdo se nenadál a už všichni odpočítávali dny, které do školy ještě budou chodit. Zbylo jich asi pět. Posledních pět dnů středoškolského studia… V nich se dalo stihnout neuvěřitelné množství věcí – nafocení blátivého blata, focení společného oficiálního posledního středoškolského fota, uzavření klasifikace, poslední zkouška ústní chemie skoro na čisto, odevzdání pomůcek na státní maturitu, poslední zvonění a vysvědčení. Jelikož měla dívčina pocit, že poslední zvonění je ze slovesa „zvonit“, měla na botě a ruce zvonečky-rolničky (čímž získala kladnou a milou přezdívku ovečka). Jaktože se najednou loučí se střední školou?
A květen… Maturitní měsíc. Čtvrtek – matematika. Oranžové květované šaty, oranžové bolerko, kalkulačka, propiska a tužka. Intimní souhra s archem příkladů, kdy vědomosti a listování v tabulkách zvítězilo nad pudem škrtání a zmatku. Pátek – český jazyk. Námořnické pruhované modro-bílé šaty a opět oranžové bolerko, propiska. Souhra smíchu a pohrdání pravopisnými chybami zvítězilo nad čtením z grafu a srovnáváním textu do logické souvislosti. Samozřejmě slohová práce… Dívčina se doslova „zažrala“ do psaní, takže když dopsala ze škrabopisu na čistopis, odhodila propisku, zjistila, že jí zbyla přesně jedna minuta a naprosto vyčerpaná výkonem hodným rychlokvašky vypila celý půllitr (pouze vody) na jeden hlt.
V neděli první přijímací zkoušky. Prvním úspěchem bylo vyznání se v šipečkách a najití správné učebny, překvapivě včas. V duchu dívčině problesklo, že když našla napoprvé učebnu, asi už je pomalu připravená začít další etapu života. A po nich začaly dva takzvané svaté týdny. A přišlo pondělí, začátek maturitního týdne. Černé šaty ze stužkováku s bílým svetrem, vyslechnutí zahájení a nechápavost s teplotou zatemnily mozek, který nechápal, co se děje.
Protože přišla středa… Modré šaty přecházející do fialové a bílý svetřík, velký den – maturita. Dívčina začíná češtinou, má strach, má pocit, že absolutně nic neumí. A čeština jí ukáže. L. Fuks – Spalovač mrtvol. Úsměv. Onehdá tuto neděli ho rozebírali při obědě. Jako první správně zodpoví otázku, co se stalo s dcerou. Výhra na plné čáře, nyní to již půjde dolů. Přichází do přípravny zkoušející z biologie a obdivuje dívčin klid. Který nechápe ani ona sama dívčina… A je na řadě. Hormony. Konec… Něco se ale podaří vydolovat a dívčina je zpět ve hře, dá-li se to tak říct. Že by začínala vyhrávat boj s dospělostí? Poslední peklo – chemie. Lehká otázka – prvky. Tak proč ji to nutí vykládat o věcech, které nesouvisí. Když nic, snaží se to zachránit malováním vzorce chlorofylu, to by mohlo trošku pomoci… Vyhodnocení, známky, konec, jako ve snách vychází ze školy. Vlastně už bývalé, svým způsobem. Složila zkoušku dospělosti. Místo toho, aby měla radost, cítí jakousi prázdnotu. Tupě se usmívá na své okolí, ale nemá ani ponětí, jak to zpracovat. Co bude dál? Nějaké přijímací zkoušky, rozhodování o budoucí vysoké (když už nyní je přijatá na dvou zcela odlišných)…
Tímto se člověk má stát dospělým a rozumným? Tímto procesem osmi měsíců? Kdy se změní vše a nic? Kdy člověk ztratí osm let jistoty, zjistí, co všechno o světě neví a jaký svět ve skutečnosti je. Kdy se stává člověk dospělým? Když skončí střední, nebo když umí udělat obyčejné kynuté těsto? Když se o sebe dokáže postarat, nebo vypsat rovnice výrob a příprav všech prvků z tabulky? Když je poprvé zklamán, nebo když dokáže popsat, které hormony ovlivňují jeho aktuální chování? Když dokáže obejmout a utěšit své přátele, nebo vypočítat složitou rovnici s logaritmem a neznámou ve jmenovateli? Když dokáže překonat sám sebe, aby mohl činit něco pro druhé, nebo když dokáže zařadit kterékoli dílo do správného období literatury? Když se poprvé platonicky zamiluje a racionálně ví, že to není úplně správné, nebo když dokáže popsat všechny tělní soustavy všech živočichů?
Najednou se dívčině všechny iluze rozpadly, ztratily a ona nevěděla, co bude dál… Jedinými jistotami byly proběhnutá oslava s rodinou, dárečky a deka, ve které se učila venku na lavičce věci užitečné pro dospělost z šanonů malovaných pastelkami…
P.S. A ten slíbený obrovský plyšák, kterého s sebou budu nosit na všechny zkoušky na vysoké 😉 Viď 😉 (tohle je pro tebe :-))
Gratulace! Maturita je jedním z přechodových rituálů naší společnosti (před dvěma minutami jsem složil zkoušku ze základů sociální antropologie – proto ty rituály 😀 ), asi to nebude nejtěžší zkouška, jakou jsi dělala – vlastně spíš jedna z nejlehčích, protože na VŠ se více méně každá druhá zkouška rozsahem rovná maturitě. Nicméně, když tě tak čtu, vracím se do svých středoškolských let a ke své maturitě. Osobně mi maturita nedala jenom znalosti, ale také jsem zjistil jak reaguji pod studijním tlakem, naučil jsem se plánovat si studium a improvizovat. Zkus to brát i z této stránky a na VŠ budeš v taktické výhodě, oproti svým spolužákům.
Moc ti fandím! Ale nebojím se o tebe. Seš svědomitá (aspoň podle psaní na tvém blogu), chytrá, vzdělaná a inteligentní. Když se nenecháš semlet zdánlivou svobodou tří měsíců, kdy po tobě nikdo nic nebude chtít (největší past vysokoškolského studování), budeš více než průměrnou studentkou.
P.S. Jaké uni. obory sis vybrala?
hewkii: Děkuji moc a moc 🙂 Když jsme u těch rituálů, Fulghum o tom napsal jednu knížku, kterou jsem si zamilovala, s rituály naprosto souhlasím a souzním 🙂 Gratuluji ke zkoušce! To mě děsí nejvíce – že to těžké teprve přijde a já mám pocit, že už teď to dvakrát nezvládám 🙁 Dobrá rada, díky 🙂
Snažím se využívat čas, páč mám stále co dělat 😀 Minimálně teď se musím ještě měsíc učit na přijímačky, na vůdcovské zkoušky do oddílu, doma pořád něco uklízím (to je myslím nějaká nemoc, ne? ale tak vážné to ještě naštěstí není :-D) a konečně mám čas zase normálně číst! Ale první myšlenka po maturitě byla ve stylu: co teď budu tři měsíce dělat?
A obory, já si ještě nevybrala nic, jen mám podané přihlášky a buď jsem se dozvěděla, že mě vzali, nebo že ještě nerozhodli, nebo budu přijímačky teprve dělat. A děsí mě to, neb nevím, kampak bych chtěla (jsem asi první člověk, který toužebně očekává odpověď: nepřijata :-D). A výběr: Aplikovaná lékařská fyzika, pedagogika pro 1. stupeň ZŠ (na tyto dvě jsem přijata), český jazyk a literatura, francouzský jazyk a literatura, farmacie, všeobecná medicína, zubní medicína. Strašně se stydím za počet i za to, že je to tak rozdílné. Ale já moc nemám páru, kam chci (jednu sem nepíšu, tam jsem se už rozhodla nehledě na výsledek nenastoupit kvůli rozhovoru s člověkem z oboru, u ostatních oborů mě rozhovory s lidmi z oboru naopak nadchly do studia, ojejej…) 🙁
Berry, gratuluji, gratuluji a ještě jednou gratuluji!
Složila jsi nejdůležitější zkoušku (zkoušek v životě ještě budeš skládat hodně, ať těch pracovních, nebo osobních – ale tohle je, myslím, jedinečná zkouška a důležitý mezník v tvém životě).
A docela chápu ten pocit náhlé prázdnoty, taky jsem něco podobného zažívala – tisícero nervů před zkouškou, hrůza ze selhání, neskutečné šrocení se, napětí před zkouškou, v žaludku snad kladivo nebo co, a pak oznámení – udělala jste ji, maturitní vysvědčení, ocenění (v mém případě, byla jsem totiž na hranici propadání, ale v posledním ročníku jsem neuvěřitelně zabrala a profesorstvo tím překvapila) – a pak jsem přišla domů, a nic.
Ale to je tím, že z tebe spadla ta neskutečná tíha. Teď se ti to zdá jako marnost, tak trochu, ale není to marné, dřela jsi s učením dlouhé měsíce, zkoušku jsi složila, teď si můžeš vydechnout. Ta radost se ještě objeví, někdy dojde později. Vidím, že už jste to s rodinou oslavili, vaši musí mít z tebe radost a pro tebe za chvíli začne další pokračování – jaké, to se uvidí.
Jsi dobrá, zkoušku máš za sebou a můžeš vykročit do dalších dní.
Vendy: Děkuji ti moc 🙂 Malý brácha to řešil při oslavě – a proč slavíme ty známky, když já bych za ty samé dostal na zadek…? 🙂 Hmmm, ale ona je o staršně moc let starší 😀 Nevím, uvidíme, nějak mi to nedochází ani když mi přichází přijetí na vysokou, čekala jsem, že budu mít radost, a nic… Asi v září, až budu zase pilný student 🙂
Budeš, určitě bude!
Možná i v tom září, ale počítám, že to přijde dřív. 🙂
Vendy: Snad 😉 ´Kuji.
Obrovská, obrovská gratulace! 🙂 Mám z Tebe takovou velkou radost, že je mi to až divné. Ostatně, vzpomněla jsem si na Tebe, když jsem viděla naše letošní maturanty, protože jsi (jsi byla) jediným externím maturantem, kterého jsem znala… Uteklo to tak strašně rychle, viď? Najednou… člověk stojí za cílovou páskou.
Vážně Ti moc gratuluji… Hned bych se přidala k vaší oslavě. Nyní se Ti otevírá další velká kapitola Tvého života, tak vyraž beze strachu a tou správnou nohou… :)))
Ještě jednou tleskám!
P.S: Vážně nezávidím nutnost volby směru, kterým se teď ubereš… 😉 (Osobně jsem ráda, že mám ještě 4 roky čas, i když už teď vím, že se za ty roky nic nezmění)
Avis: Moc ti děkuju, žes na mě myslela i za obrovskou gratulaci 🙂 Hlavně ten letošní rok, kdy to člověku dochází, uběhl jakýmsi extrémním sprintem… Mimochodem k oslavám, dnes jsme slavili státnice bráškovy slečny, takže se teď u nás slaví skoro permanentně 😀 Která je ta správná ;-)? Ty máš čtyři roky, já 2 týdny a jsme na tom asi stejně 😀
byla si skěla
Děkuji 🙂
Teď jsem si to znovu připomněla a úplně to vidím před sebou těch posledních osm měsíců učení… A už to není takové jak na střední, chybí mi to…