Nějak to na mě celé spadlo… Splín, chmury, sny…
Možná je to tou hudbou, a tou fyzickou bolestí v pravém kotníku,
kterou jsem si způsobila při fotbalu v plátěných teniskách.
Slyším tvoje slova: „Ženská se do takových věcí nemá co motat…“
(ale tys tam naštěstí nebyl, abys mi to řekl, a tak to vynahradil trošku bráška)
Nemá, možná, ale vždyť já jsem něco mezi…
Myslím na víkend, na řeči o muslimech, myslivcích, lásce…
Kolik z toho bylo myšleno vážně, kolik jen tak,
a že nevím, jak tě přimět mě pozvat na oběd, když ta sázka neplatí.
Je to už skoro měsíc, já se tomu směju, ale jsem bolavá.
Ale tentokrát ani ne uvnitř, tam si uchovávám to hezké,
tvoje oči hezčí než studánky nebo pomněnky s odleskem legrace.
Jsem bolavá zvenčí, možná neopatrná:
začalo to spáleninou na prstu a protržením následného puchýře o hřebík,
pokračovalo říznutím do palce druhé ruky,
následně přivřením prstů té popálené ruky (asi mám namožený jeden vaz)
a skončilo dnešním vyvrknutým kotníkem.
Nějak nevím, kde mi končí tělo, kde začíná jaro, proč ta neopatrnost…
A proč to tolik bolí a slzy se valí do očí, když uvnitř se všechno směje.
Možná proto, že málokdo má čas…
Vždyť víš, ženské neví, co chtějí a musí si samy najít svou cestu životem…
Já bych jen chtěla tolik mluvit – s nimi, o jaru, o škole, o životní cestě, co bude dál…
Sžírá mě nejistota (i když můj novoroční verš mluví jasně), co bude dál,
jaká já budu dál, nakolik mě ty věci, co mají přijít, změní, a na kolik zůstanu dítětem,
tím nerozumným, co hledá ochranářskou náruč, ve které by se schovalo před světem.
A na kolik mě ten spěch, starosti a zklamání odloučí od Stvořitele…
Doufám, že se nic z toho nestane – snažím se na tom pracovat!
Protože co je skryto, nepatří nám, nýbrž Jemu.
Přemýšlím, proč to vůbec dělám – proč to, co bych chtěla říct tobě, píšu jen tak do světa,
a tobě nemám odvahu to ukázat… Natož říct…
Nebo snad přijde den, kdy ti všechny ty věci nalistuju a dám přečíst?
Sama nemám ráda, když někdo „intimní“ věci troubí do světa, ale toto je něco jiného…
Nebo jsem už tolik povrchní?
Co je na jednostranné platonice špatného, když není přelétavá?
Jak můžeš říct, že jsi povrchní? To přece není pravda, jsi vnímavá dívka. Je to krásný text a myslím, že se v psaní lepšíš a lepšíš. Ta láska ti asi dala křídla, citlivost a vnímání. Vždycky jsi měla oči otevřené, ale city a bolest a trápení nás posouvají zase kousek dál…
Doufám, že ti sluníčko zasvítí nejen do očí, ale i do srdce.
Doufám, že ta láska brzy vyjde najevo i z jeho strany a že Tvoje srdce už nebude prožívat tu bolest nejistoty a neznání. Je to krásné, ale smutné zároveň.
Láska jednostranná- to není nic nového. Odjakživa existuje, ale nejen ze strany dívky, ženy, ale i ze strany muže. Pak to záleží na tom, jestli ten dotyčný dá najevo, že má zájem. V životě se mi stalo a ne jednou za svobodna, že jsem byla nesmělá či spíše hrdá na to, abych dala najevo svůj zájem. Teprve po letech, když už jsme byli oba zadaní a setkali jsme se, přiznala jsem se – samozřejmě s úsměvem, jako žartem- svou zamilovanost. Odpovědí mi bylo v obou případech :,, Proč jsi mi to neřekla, nebo nedala najevo? Já jsem myslel, že máš ráda kamaráda, který za tebou nápadně chodil a vnucoval se ti.” Už se stalo. Možná by to nedopadlo dobře. Ale zamilovanost je krásná a zvláště ta platonická, když máš ještě iluze o tom druhém a vidíš na něm jen to krásné. Prožívej si to, někdy si i poplač do polštáře, později budeš vzpomínat nostalgicky. Ta představa možného štěstí tě bude provázet celý život.
Ahoj,
chtěl bych napsat něco vtipného a ulta-originálního, ale naneštěstí mě nic nenapadá a tak budu pouze ultra-nudný: Na středu a čtvrtek ti držím palce! Doufám, že je tam všechny (intelektuálně) nakopeš a ukážeš jim, jak se to dělá. Budu na tebe myslet, jestli ti vědomí toho pomůže. Rady ti dávat žádné nebudu, určitě si jich dostala už hafo, jen mi věř, jestli si budeš připadat, že nic neumíš, je to normální a přirozené… Zažívá to každý 🙂
Vendy: Nevím, strach, abych se jí nestala možná. Moc ti děkuju Vendy, vím, že se ti to zdá možná otřepané, ale od tebe si toho vážně velmi vážím.
Elisis: Třeba nikdy ne, možná by mi to i nevadilo, to se neví 🙂
Ruža z Moravy: Co když v té platonické vidím i ty chybky? 😉 Ale užívám si to, takové snění 🙂
Hewkii: Nakopala – didakťáky za jedna :-p Kuji za držení a povzbuzení, už jen ústní, kterých se bojím 🙁
Pingback: Mišmaš poslední doby – hudba, foto, poznatky | Berry