Lano patří mezi základní tábornické vybavení. Podle délky a tloušťky má mnohostranné využití – sušárna, opasek, ohraničení území, součást hry, vázané stavby, švihadlo, uzlovačka, … Mohli bychom si zahrát hru, kdo vymyslí více využití, ale to třeba někdy jindy. Mě teď zajímá jedno konkrétní využití – na lezení. A praxe do života.
Líbí se vám lanová centra? Mně osobně se umělé výšky, jak tomu říkám, příliš nelíbí. V parku plném lan vylezete na nějaký podivný kůl a díváte se na ostatní lana. V lepším případě ještě přejdete třeba nějaký můstek, pokocháte se výhledem na město a pak se spustíte dolů. Pokud vás ovšem jistí někdo důvěryhodný a ne někdo, kdo vás nechá volným pádem půlku výšky sletět a pak se vás snaží zachytit. A ještě se diví, že ječíte strachy a už nahoru nechcete nikdy vylézt, protože máte trauma se do vzduchoprázdna opět položit…
Ale pak se najde někdo citlivý a snaží se vás naučit důvěře. Obyčejné, přirozené a přesto obtížné věci. Mám lezení vlastně ráda – úžasně si u toho protáhnu tělo a učím se zmíněné důvěře (teď máte asi pocit, že lozím snad každý týden a já jen jednou za rok…). Znovuobnovení důvěry se konalo na čistokrevné skále – povím vám, tam se slaňuje úplně jinak. Byla vysoká něco přes dva metry, ale pro můj panický strach to bylo až až. Velmi si vážím rádců, kteří tam byli také a měli tu trpělivost čekat klidně 5 minut, až se rozhoupu a sednu do prázdna. Při lezení váš život doslova visí na laně, které svírá někdo určitý a má váš život ve svých rukou. K tomu je potřeba notná dávka důvěry. Proto se mi i někteří diví, že s někým „cizím“ nejsem zcela ochotná lézt. Jistit, klidně, to mi nedělá problém, sílu v rukou mám (ne nadarmo mi tatínek přezdívá Eliška železná, už několikrát jsem zlomila věci, které prostě normálně nezničíte, protože mají něco vydržet – co nejde silou, jde zkrátka ještě větší silou a ne citem u mě). A pak jsem to zkusila dvakrát na stěně a už nemám panický strach, jen přirozený respekt.
Na začátku jsem slíbila jakousi praxi do života. Lano, lezení, život? Co? Možná si někteří vzpomenou na PF z loňského roku – Obavy lidské srdce tíží, ale dobré slovo vrací radost (Přísloví 12,25). Zhruba v tom týdnu znovuobnovení mé důvěry v lezení a lano jsme měli za úkol parafrázovat 5 přísloví z Bible v družince – my si vybrali 12. kapitolu Přísloví a tento verš parafrázovali jako „Srdcebol člověka uškrtí, ale přítel povolí lano.“ Málo lidí chápe tuto myšlenku, ale pro mě je velice důležitá. U lezení váš život visí v rukou přítele nebo prostě toho, kdo vás jistí. V životě je to úplně stejné. Často se nám nedaří, v něčem se vyloženě utápíme a mnohdy si ani neuvědomujeme, co nás všechno trápí, protože jsme se otrkali a zvykli si. V tuto chvíli začíná hlavní a klíčová úloha našich přátel (nebo alespoň těch lidí, co se za ně považují a říkají si tak). Oni drží to lano a vidí, jak se pachtíme s lezením – jestli nám ho mají povolit, my sejít a hledat jinou cestu, nebo naopak přitáhnout a vytáhnout nás výše.
Asi si to opět příliš idealizuji a tato metafora se vám nepozdává, dokonce snad nelíbí. Je to dost možné, ale snažím se vám předat něco velice osobního, možná až intimního, slovy klasika. Výzva? Pokud jsme my dostali hlavní roli přátel, buďme citliví a dávejme pozor, kdy přitáhnout, kdy povolit a hlavně dávat pozor na naše blízké. Kdy jim dát prostor a kdy je obejmout silným přátelstvím a pochovat je v náručí lásky. A pokud jsme zrovna v roli pachtících se, nebojme se zakřičet dolů: „Přitáhni mě! Povol!“ Přátelé jsou tu pro sebe a neznamená to se vídat každý den nebo snad několikrát denně. Naopak, mám několik důležitých přátel rozházených po republice a vídáme se sporadicky – s některými jednou za čtvrt roku, jednou za měsíc, jednou za rok… Stále si máme co říct, na co navázat a když se nevidíme, píšeme si, voláme… O to více si vážím přátel ze stejného města, které mohu vídat několikrát týdně a neznamená to, že si chvilek s nimi méně cením. Naopak, hledám způsoby, jak si je užívat. Třeba za chvíli odcházím s nepříliš povedeným dortem na oslavu narozenin. A rozhodně nepůjde o to si nadlábnout bříško, ale o ten čas dohromady…
P.S. Nedávno jsem s kamarádem rozebírala společnou kamarádkou, která měla nějaké trable. A shodli jsme se na tom, že samy ženské mnohdy neví, co chtějí a měl by na ně existovat manuál. Nevýhodou by bylo, že by byl extrémně dlouhý a co pár minut se aktualizoval 😉 To je ale ta pointa přátelství – i když navzájem některým reakcím nerozumíme, jsme tu pro sebe, nabízíme svou náruč a šeptáme si jsem tu, mohu ti pomoci? Povolím tvé lano…