Shrnutí roku 2012

Nakonec si říkám, že si to přece nemůžu odpustit. Diář na mě smutně kouká, kdy mu umožním odchod do věčných lovišť, aby z něj vznikl krásný nový recyklovatelný sešit (například). A učebnice na mě smutně koukají, že bych se měla učit. Ale diář koukal smutněji…

Silvestr 2011 jsem strávila doma – s bráškou, jeho slečnou a společným kamarádem. Dělali si ze mě nepěkné fóry, protože mě přepadla odporná škytavka a nechtěla odejít. A tak jsme rok 2012 začali ve čtyřech na příjemném kopečku plném ožralých lidí a koukali na ohňostroje nad celým městem. A honem se vrhli do dalšího roku plného povinností a mnohých překvapení, ale postupně.
Dodělávala jsem SOČ, měla jsem z ní lepší pocit, že jsem na tom poctivě dělala prakticky rok, výsledky mám na nejvyšší úrovni ověřené, i když jsou prakticky k ničemu. Obhajoba mě ale mile překvapila – pustil se do mě sice nějaký rektor, ale tématu vůbec nerozuměl, jak jsem se později dozvěděla. Postoupila jsem do dalšího kola a osobně mi přišel pogratulovat vyučující, od kterého jsem to čekala naprosto nejméně. A protože v dalším kole nás bylo málo v oboru, rovnou jsem přeskočila do krajského kola, ve kterém jsem skončila sedmá (čti poslední). Ale byla jsem svým způsobem neskutečně spokojená.
O jarních prázdninách jsem si odpočívala lyžováním a lyžovat se naučil i můj mladší bráška, sice poslední den, takže spolu jsme to ještě nezkusili, ale je nadšený. Taky jsem se opět zúčastnila recitační soutěže, tentokrát s vlastní tvorbou (Rozpor) a získala uznání poroty. Po delší době jsem byla i v divadle s kamarádkou, se kterou jsem se déle neviděla. A parádně jsme si večer užily. Nakolik to bylo prostě námi a nakolik divadlem, to už nikdo neví.
Taky vím, že jsem si zamilovávala biologické přednášky. Každý týden jsem na nějakou chodila, až v květnu při placení vstupného se na mě paní usmála, automaticky vyjela vstupenku se slovy: já si vás už pamatuji z minula. Měla jsem vlastně dost volného času, cvičila na absolventský koncert v klavíru a užívala si všechno okolo. Vlastně klavír mě měsíc před absolvákem naprosto pohltil, chodila jsem třikrát týdně zkoušet do sálu akustiku. A do toho jela pomáhat na kurz budoucím rádcům a zavzpomínala na své studium před dvěmi lety. Absolventský koncert jsem si naprosto užila. Moc si z něj nepamatuju, hrála jsem mechanicky (dostanu se vždy do stavu, kdy nevím, co se okolo děje a nechám ruce hrát to, co jsem je nadrtila tak moc, že když já nevnímám, ony to nějak automaticky zahrají) a dostala obrovskou kytici od rodičů. A vlastně těsně před tím vyráběla papírové kytičky, které jsem už vůbec nemohla vidět, jak jsem měla zelené ulepené ruce, pro ADRU.
A přišel Majáles (ten náš gymplový), který jsme už organizovali my. Najednou to byla hrůza, my už organizovali, my nehráli scénku… A za odměnu odlet do Francie! (dárek k plnoletosti) Jelikož jsem se o ní rozepsala velmi, toto téma přeskakuji a budu mu věnovati další článek, abych vás neunudila nezáživnými fakty o mých panických záchvatech.
Krátce po Francii se mi povedl další kousek, na který jsem hrdá, popsat svou SOČ v odborném článku do francouzštiny (ročníkový úkol – 1000 slov na SOČ v angličtině/francouzštině, aby to byl populárně-naučný článek). A přišla smutná událost, umřel mi dědeček. Vlastně jsme to mohli tušit a čekat, zlomil si krček, ale nikdo vás nenaučí, jak se v takové chvíli zachovat. Jak k tomu vůbec přistoupit, jak si zvyknout, že už prostě není, jak o tom mluvit s lidmi, že už není. Jak přestat litovat toho, že jste mu neřekli vlastně tolik věcí…
Čekal mě tábor. Krátce před tím opět samostatné vedení domácnosti kvůli maminčiným lázním, ale to už byl med. Na táboře jsme sice měli jen 10 dětí, ale myslím, že jsme si to užili. Povolali jsme na pomoc mého kamaráda rádce, já kulhala (já jsem obecně strašně šikovná – pár dní před tím jsem si velice nešikovně zastřihla nehet na palci na noze a začalo mi to hnisat, tak jsem s tím musela na chirurgii a než mi úplně dorostl nový nehet, lehce jsem kulhala). Dokonce nás čekala epizodka s voláním lesníků kvůli srnce, co jsme našli u tábořiště mrtvou (náraz do stromu), zkouška indiánské dospělosti (prošla jsem) a překonání bouřek z prostého důvodu – do stanu se mi nastěhoval klučík, co byl poprvé bez maminky. A tak jsem neměla čas se bát. Po táboře přišla rehabilitace v podobě rádcovského tábora, kde jsem vypomáhala a dýchala nádherný beskydský vzduch a užila si to s přáteli. A pak mě čekal záhadný měsíc v Chorvatsku.
Jeli jsme na dva týdny s rodinou a ke konci pobytu mi přišla zpráva od kamaráda kapitána, že shání náhradníka na jachtu na poslední chvíli, jestli nechci jet (nabízel mi to dvakrát předtím, ale nějak to nevyšlo). První argument, že přeci ne, čeká mě maturitní ročník, nepodala jsem žádost, že budu chybět na začátku školního roku a měla bych ani ne 24 hodin na sbalení v ČR. Ale pak se to vykutilo a já vlastně jela. Takže asi 18 hodin v ČR a návrat do Chorvatska na lodičku. Nádherné dva týdny.
Uvědomila jsem si, že jsem velké nic, obzvláště ve chvíli, kdy ze tří stran vidíte nekonečnou vodu a pevnina na čtvrté straně je sakra daleko. A viděla jsem delfíny, kteří nás na širé plavbě doprovázeli. Mohla kormidlovat loď, natahovala za lana plachty jako správný kluk, bojovala se strachem z bouřek, viděla medúzy blikat pod vodou naproti sobě, mohla fotit, číst, učit se, poslouchat hudbu a dýchat mořský vzduch (díky tomu jsem i na to kývla a teď nelituju, protože jsem stále nebyla nemocná, prospělo to mé alergii a všichni okolo mě lehají s chřipkami a já se držím).
A přišel návrat do maturitního ročníku. Už jsem nemohla každý týden chodit na biologické přednášky a na klavír necvičila z nutnosti, ale z důvodu útěku před učením, které se začalo ošklivě kupit. Pár radostí mě ale zachraňovalo – trošku se nám překopala obsada dětí v oddílu, přibyly holčičky a zažíváme teď tak radostné chvíle, že bych si to ani ve snu nepředstavila. Naše schůzky jsou teď plné smíchu, děti jsou nesmírně šikovné a velmi mi chválí mé vaření a vše poctivě jedí. Ještě jedna radost se mi objevila, začala jsem docházet na tu stále samou VŠ na stáž za jednou paní doktorkou z oboru, který mě láká, a velmi mě to baví.
Ještě přišel poslední výlet – „maturitní Praha“ a nově objevená láska ke Kafkovi, týden plný divadel a umění. Takhle mají vypadat vzpomínky na mé středoškolské studium, jak vypadaly ty tři dny tam…
A zahrabání se v učivu – omezení všech akcí okolo, pořád jen kytičky, vzorečky, rovnice, zvířátka, … Ani jsem se nenadála, najednou přichází konec roku. Těsně před ním ještě dvě věci – stužkovací večírek a zkouška z francouzštiny. Stužkovák jsem si naprosto nejvíce na světě užila, ale začala si uvědomovat, že škola končí. A nevím, jak s tím naložit…
A zkouška z francouzštiny, kterou jsem neudělala a trochu se mi kvůli toho zbořil svět. Ale zase tu byli mí rodiče, kteří mě podpořili. A že když po nich nechci peníze na šminky, diskotéky, hospody a hadry, rádi mi zaplatí jazyky. Takže zkoušku budu dělat časem znovu tak dlouho, dokud ji neudělám, protože mě francouzština opravdu moc baví. Také mám radost z klavíru, doprovázím brášku ve čtyřručních hrách a teď budu cvičit čtyřručně dokonce se známou, co má za sebou JAMU (já vím, chlubím se, ale to je pro mě prostě meta).
Silvestr jsem strávila s přáteli na chatě v Jeseníkách. Ovšem, nebyla bych to já, kdyby zase něco. Asi jsem si natáhla koleno či co, a tak jsem skoro celou dovolenou proležela na chatě s nohou nahoře a nemohla chodit ven, krom jediného výšlapu na Smrk. A tak se čísla překulila a z roku 2012 je najednou 2013 a má noční můra přišla – maturity, přijímací zkoušky, velký otazník, co s životem dál.
Vím, že letos je to velmi dlouhé a omlouvám se za to. Ale celý ten rok je protkaný neskutečnou vděčností, kterou chci nějak uchopit a vyjádřit. Mí rodiče se mě od malička snaží naučit vděčnosti, obzvláště posledních pár let, kdy jsem jim narozeniny probrečela. Letošek nebyl výjimkou, ale o týden později mi to došlo. Víte, asi jsem to už někde zmínila, ale jsem předčasně narozená. Maminka mě po porodu pár dnů neviděla a pak udělala na oddělení virvál, že mě vážně chce vidět. Byla jsem prý strašně maličká, v inkubátoru s hadičkami, nejmenšími růžovými ponožkami v nemocnici až nad kolena a nevypadalo to se mnou vůbec dobře. Rodiče to se mnou za celých 19 let mého života ani jednou nevzdali a už tam to začalo. Podmínka, abych mohla domů byla, abych začala jíst. Což byl velmi nadlidský úkol, ale maminka se snažila, moc se snažila, až si mě mohli vzít domů za 4letým bráškou. Neměla jsem moc mluvit, moc chodit, měla jsem na tom být strašně moc špatně. Ale rodiče se za mě velmi modlili, nejen oni, a ze mě vyrostlo to, co je ze mě teď. Samozřejmě se mnou i hodně cvičili, za což jim patří neskutečný dík. Drzá hubatá slečna, která je zamilovaná do růžové (čím to asi), červené, modré, zelené, může běhat, chodit, skákat, slyší, vidí, mluví, občas jí to i myslí a téměř nic z toho se stát nemělo. Není toto dostatečným důvodem k vděčnosti? Ano je, a jakým! Že si stěžuju na brýle? Vždyť bych měla mít jako předčasně narozená o mnoho více dioptrií. Celkově bych měla mít plno problémů… A ono ne. (mimochodem lékaři konstatovali zázrak, když se jejich prognózy nenaplňovaly, ba dokonce se děl opak)
Celkově je teď strašně trápím. Začínám strašně vyšilovat kvůli maturity, že jsem hloupá a stejně se na vysokou nedostanu, tak nemá cenu se tam ani hlásit… A jsem teď strašná, nejraději bych se neviděla. Mám totiž pocit, že vlastně nic neumím a nevím, na jakou VŠ se mám nakonec hlásit…
Takže: rodičové, děkuji vám. Nejen za loňský rok, kdy jste mi dopřáli tolik neskutečných zážitků – Francii, loď, zkoušky, … ale za to, jak se mnou celý život dřete… Chci poděkovat bráškům, jakou mají se mnou trpělivost, i když jsem někdy vážně příšerná. Prarodičům a babičce, že je vážně mám, že mě podporují a mají tolik rádi. Nejbližším přátelům, že se mnou umí blbnout, zamýšlet se, obejmout mě.
Největší dík patří ale Pánu Bohu. Ve svých světlých chvilkách přemýšlím, jaký má se mnou plán, že jsem tolik věcí přežila a žiji. Ono to bude mít nějaký důvod… A strašně bych se jím chtěla nechat použít, ale s tím mě pojí trošku strach, co to bude, i když vím, že v Jeho rukou jsem v naprostém bezpečí.
Děkuji i vám, návštěvníkům blogu, bez kterých bych tolik nepsala a zakrněla.
Děkuji vám, že jste došli až sem a doufám, že tak nějak zvládnete uchopit, co předkládám…


obhajoba SOČ – školní kolo


vaření pro milé děti


Chorvatsko s rodiči


Chorvatsko na jachtě (ten výraz nehraji, soustředím se na řízení)


umělecké dílo dík kamarádce na stužkovák – alias Dana Morávková na téma osobnosti (posprejované vlasy, nakulmované, plno laku a tužidla, make-up, stíny, řasenka a nevím co všechno)


dort mé výroby pro mého milovaného… brášku


ON :-) (kravatu jsem mu vázala sama, s košilí dostal ode mě, kytičku mám od rodičů) (s jeho svolením publikuji, mimochodem v létě na měsíc odjel do Keni, proto mu tak prořídly vlasy)


vzpomínka na dětsví – vlastnoručně pečené košíčky pro kamarádku na narozeniny (19 já, 20 ona – je jich přesně 39)


Silvestr 2012

Příspěvek byl publikován v rubrice O mně a blogu a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

7 komentářů u „Shrnutí roku 2012

  1. Berry, byl to hektický rok.
    A když se tak dívám, převážně byl naplněn dobrými věcmi.
    Zvládlas toho hodně, zase jsi o kus pokročila. Poznalas nová místa, nové lidi, užila sis stužkovací večíre (ten je jen jeden v životě!) a taky to, že ne všechno se podaří (zkouška z francouzštiny).
    A poznalas velký smutek, ztrátu milovaného dědečka, a poznalas, jak moc to dovede zasáhnout. Jak je člověk vykolejený, když se s něčím takovým potká (vždycky je to jinačí, když se taková věc stane blízkým lidem, vždycky je to jinačí pro blízké lidi. A jaká prázdnota po takovém člověku náhle zeje. Jaký je to pocit marnosti).
    Takys poznala, že život, ač je jakkoliv těžký, jde dál. Je moc hezké, že jsi myslela na babičku, ale nejen na ni myslela, ale navštěvovala ji, mluvila s ní – to, si myslím, že babičce pomáhalo nejvíc.
    Silvestra jsi prožila pěkně, s přáteli, jak to má být. Je nový rok, starý už je za námi. Co přinese ten letošní rok? Asi nic moc převratného. Ale může být lepší, než ten loňský. Vždycky může být lepší.

  2. Ajaj, toho, jsem se obávala. Zase jsem napsala takový dlouhatánský komentář a on se neodeslal, to není možný, já mám na tohle vážně smůlu!
    No, tak z toho, co si pamatuji (článek jsem četla a komentář psala před pár dny). No, zkrátka jsem Ti říkala, jak moc Tě obdivuji za to, že umíš hrát na klavír, také Ti fandím ohledně té francouzštiny, která je vážně těžká. V poslední době zase hodně poslouchám ty Mozart Opera Rock a dívala jsemse i na texty písní. Jsou ve francouzštině vůbec nějaká pravidla výslovnosti? Některá písmenka si tam čtou, jak chtějí…
    Obdivuji Tě i za to, jak nadanou laboratorní paní jsi. Čemu jednou budeš vládnout? Hudbě? Chemii, Biologii nebo medicíně? Čím bys jednou chtěla být?
    Když někdo umí hrát na klavír, je to nádherné. A co klavírní virtuózka? Nechceš to se mnou dát dohromady? Budu zpívat a ty hrát 🙂
    No, ono to vypadá, že jsi za ten rok prožila hlavně to skvělé a úžasné a oporu máš ze všech stran – od rodičů, od Boha… Abych pravdu řekla, trochu Ti závidím tu podporu rodičů, kterou já hluboce postrádám. Jsem zvyklá spíše na to, že to co dělám je spíše špatné a já se podle maminky měla rozhodnout ve spoustě věcech jinak. Třeba jsem to zkazila už tím, že jsem šla studovat historii, která podle mamči nemá budoucnost. Ale nechci mluvit o sobě, jen jsem si tak posteskla, že bych také stála o rodičovskou podporu. A jsem vlastně i Tvým rodičům vděčná za to, že Tě nenechali napospas a milovali Tě natolik, že Tě dokázali oživit a mít Tě tak, abys zkrátka byla a taková, jaká jsi, což se povedlo.
    A myslím, že Bůh si Tě už používá, tím, že jsi tolik s dětmi a směřuješ je na správnou cestu. To je moc důležité a zodpovědné. Věřím tomu, že jeden z Tvých úkolů je tady a Ty ho vykonáváš bravurně.

  3. Pěkné shrnutí – k SOČce ti gratuluji – navíc ve francouzštině: SMEKÁM!
    Vlastní recitační tvorba oceněná porotou? Už jsem psal, co si myslím o básnících – takže: SMEKÁM PODRUHÉ!
    Myslím, že nejsi hloupá – tak schválně, kdo řekl: “Vím, že nic nevím” a co tím myslel?
    Volba vysoké je důležitější, více než kdy jindy – brzy bude mít Bc. každý a velmi záleží na tom, z jaké školy a z jakého oboru.

    Pěkné shrnutí. Rád čtu tvůj blog.

  4. Vendy: Hektický pozitivně, tento začíná být negativně 🙁 (kruh učení, ze kterého nejde vyskočit). Ve všem máš pravdu… A jakou, však víš… Děkuji za přání!

    Mniška: Éj, to mě mrzí, blog očividně stále zlobí (např. už potřetí se mi vynulovalo samo počitadélko, jak tak koukám). Hlavní pravidlo je co nejvíce vázat slova dohromady, některé koncovky se vůbec nevyslovují (-ent), u=y, a tak 😉 Těším se, od včerejška jsem zapsanou studentkou přípravného kurzu a jdu znovu do zkoušek 😉 (slouží mi to i k otrkání, abych se nezhroutila u matury). Čím bych chtěla být je pro mě otázkou, asi jako pro Hamleta být či nebýt. A to doslova. Láká mě francouština, biologie – bylinky, práce v laboratoři – chemie, čeština – korektura, literatura… Ale hudba asi jediná vím, že bude vždy jen koníčkem, tak dobrá v ní nejsem 😀 (vůbec nejsem, jen mě baví a snažím si udržovat přehled a obdivuji basisty a basisty :-), a toužím se naučit na kytaru, ale od umění sedmi akordů nedokážu postoupit). Děkuji moc i za ten povzbudivý zbytek komentáře, moc.

    Hewkii: Páni, děkuji 🙂 Mimochodem, vím, že nic nevím (scio ni sci, ej, je vidět, že latinu už dva roky nemám :-D) – to teď prožívám strašně intenzivně a nejhorší je opravdu dojití k poznání, že nic nevíte. To je příšerný pocit…

  5. No, velice Ti rozumím, já sama jsem si taky nedokázala vybrat, na jakou VŠ bych šla a kdyby existovala nějaká všeobecná jako gympl, tak bych tam šla, protože mě zajímá od všeho. A ani teď, když studuji, nemám jasno, co bych chtěla dělat. Ale stejně tak jako Ty, vím, že zpívání taky zůstane jen mým koníčkem. A stejně tak jako Ty, jsem asi třetím rokem s kytarou stále tam, kde jsem 😀
    Nicméně můj obdiv máš, jak jsem psala. Tak hodně štěstí do budoucna!

  6. Skutečně krásné shrnutí minulého roku. Převažují ty dobré věci, pěkné vzpomínky a fajn zážitky 🙂 Opravdu Tě obdivuju, tolik toho zvládáš a i přesto, že jsi nedala zkoušku z francouzštiny, elánu Ti neubylo a nevzdáš se toho 🙂 Věřím, že tu příští už jistě zvládneš a také Ti budu držet palečky s maturitou a dostáním se na Tvou vysněnou vysokou! Dívka jako Ty si to opravdu zaslouží, jsi zázrak přírody. Ještě nikdy jsem nikoho takového nepotkala 🙂 Jsi jiná, výjimečná dívka, už odmalička jsi bojovala, rodiče při Tobě stáli a to se nezměnilo ani teď, určitě jsou na Tebe moc hrdí, a ty jsi zase pyšná, že máš tak skvělou rodinu.
    Věřím, že se to na Tebe všechno najednou navalilo, škola, učení, maturita. Ale Ty to zvládneš Berry, Bůh do Tebe vkládá naděje a podrží Tě, a my tady dole také 🙂
    Gratuluji Ti ke zvládnutí SOŠ! Dostala ses opravdu daleko. A o prázdninách ses také zajisté ani chvilku nenudila. Už jsi dokonce získala zkušenosti ze řízení plachetnice, něco takového chtělo velkou odvahu 🙂 Máš ráda děti, to je vidět, a ony zase Tebe, jednou z Tebe bude skvělá maminka 🙂
    Vděčím za Tebe Berry, jsem moc ráda, že jsem poznala někoho takového, jako jsi Ty 🙂

  7. Mimochodem, jsem myslela, že vás fotkou s tím hochem poškádlím, ale vám očividně došlo, kdo to je, což? 😀

    Mniška: Ještě jednou díky moc!

    Elisis: Moc děkuji, nemám slov… Opravdu…

Napsat komentář: Berry Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.