Sice je to slíbená pohádka pro Cenzuru, která mě napadla s nynějším tématem blog.cz. Přesto bych ji chtěla věnovat i všem ostatním a věřím, že ti to, Cenzuro, nevadí. Není to brilantní, je to pohádka/povídka jako každá jiná. Přesto je svým způsobem zvláštní, ale proč, to nevím. 
Bylo necelý týden před vánočními prázdninami. Malá holčička, asi osmiletá, kráčela sychravou ulicí domů. Na zádech těžkou školní aktovku, červenou tlustou bundu a slušivý šedý baret na hlavě, z pod kterého se plazily dva tmavě hnědé copánky. Unavená došla domů, aktovku hodila do kouta a převlékla se do domácích tepláků a mikiny. Byla unavená ze školy, smutná z blížících se prázdnin a přemýšlela. Netrvalo dlouho a do jejího pokoje přišla návštěva v podobě maminky. „Ahoj Terezko. Jak bylo ve škole? Jsi nějaká unavená. Stalo se něco?“

„Ale nic,“ odpověděla Terezka zakusujíc se do sladkého barevného jablíčka. „Za chvíli budou prázdniny a venku ani známka po sněhu. Co já budu dělat? Těšila jsem se, že budu stavět sněhuláky, budeme chodit ven, sáňkovat. Asi si budu číst, ale chtěla jsem být venku.“

„Co ti brání, Terezko?“ odpověděla překvapeně maminka. Terezka si pomyslela své a jen zavrtěla hlavou. Maminka raději odešla do obývacího pokoje s šálkem kávy odpočívat, jelikož byla unavená z práce a neměla náladu zkoumat, co tu její ratolest aktuálně trápí. Terezka si rychle napsala cvičení do českého jazyka, vypočítala stránku příkladů do matematiky, nachystala aktovku a vše měla vzorně přichystáno. Sluníčko pomalu zapadalo, ale byly teprve 4 hodiny odpoledne. Stále si nemohla zvyknout na zimu, když nebyl sníh. Smutně si dosedla vedle své postele, do náruče jemně vzala svou nejmilejší panenku a začala k ní tiše promlouvat.

„Ti dospělí vůbec nic nechápou. Ti jen chodí do práce, z práce a nemají na nás čas, ani nechápou, co nás trápí. Já chci sníh, vždyť budou prázdniny a až bude sníh po prázdninách, co z něj?“ Uvelebila si panenku na klíně, popadla nejbližší knížku a začala tiše slabikovat pohádku o 12 měsíčcích. Přece jen na jejích 8 let a druhou třídu to bylo trošku náročnější a netrvalo dlouho, knížka z jejích malých ruček pomalu vypadla a zaklapla se. Očka se jí tíhou zavřela a ona se přemístila do říše snů, která byla plná sněhu.

Potichu se otevřely její dveře a vstoupila maminka, které se to zatím rozleželo v hlavě. Očima hledala svou tichou dcerku, až ji spatřila v pokroucené poloze u postele. Usmála se a byla vděčná za tento dar, za svou milou, hodnou dcerušku. Sklonila se, zvedla opatrně její knížku, uklidila ji mezi ty ostatní plné pohádkových poselství a svou dceru zvedla a položila na postel. Její panenku položila k ní a jemně ji zakryla dekou. Poté se usmála a odešla vedle utvořit věc, která ji právě napadla.

Netrvalo dlouho a Terezka se po potřebném odpočinutí vzbudila. Nejprve byla trochu zmatená, že je v posteli. Netušila, jak se do ní mohla dostat ani nic okolo. Rozcuchaná vylezla zpoza deky a z části ještě rozespalá šla do vedlejšího pokoje, kde tušila maminku. K jejímu úleku tam nebyla. „Mami? Mami! Kde jsi?“, ozývalo se nejprve tiše a pak už hlasitěji z její malé pusinky. Podvědomě šla ke kuchyni, odkud měla pocit, že cítí nějakou vůni. A cítila správně, v kuchyni se v zástěře oháněla maminka. „Co tu děláš, mami?“

„Terezko, odpočala sis? No, napadlo mě, že za chvíli budou prázdniny a my nemáme nic napečeno, protože jsem vždy cukroví objednávala. Tak, co kdybychom letos něco spolu upekly? Už jsem udělala první várku perníků, podívej.“ Terezka stála jako solný sloup a přemýšlela, jestli je to sen nebo co jí uniká. Její maminka ani nevařila, o víkendech šli na nějaký rodinný oběd nebo objeli babičky a dědečky. A teď se u nich peče? Maminka viděla, že je zmatená, sedla si a vzala si malou holičku na klín. „Když jsem byla asi v tvém věku, moje maminka, tvoje babička, pořád vařila a pekla. Záviděla jsem svým spolužákům, že jdou někdy do restaurace a u nás ne, tak jsem ti to chtěla dát. Ale sama si všímám, že domácí kuchyně je potřeba. Takže ode dneška budou častější domácí jídla, jsi pro?“

Terezce se na tváři začal rýsovat veliký úsměv. „Jasně, že jsem pro. Chci se naučit vařit a s tebou se to naučím jedna dvě. Koupíš mi prosím taky zástěru, abych ti mohla pomáhat?“

„No jasně, že koupím. Nech se překvapit. A teď se pojď kouknout na ty první perníky.“ Terezka seskočila z klína a utíkala k plechu, ze kterého se ještě trošku kouřilo. Na ten pohled dlouho nezapomene – plech plný krásných medových perníkových vloček.

„My máme doma sníh! Sněží, doma máme sníh!“ Začala radostí skákat. „Kdy je budeme zdobit maminko?“

„Musíš chvilku vydržet, až trošku zchladnou, třeba zítra, dnes to už nestihneme. Pomůžeš mi rychle s tím zbytkem?“ Terezka bez dalšího pobízení přitáhla židli k lince, vylezla si na ni a s vyhrnutými rukávky začala dělat pomocí formiček i další tvary, než sněhové vločky. Přesně do této nálady přišel pozdě večer unavený tatínek. První, co ho bouchlo do nosu, byla vůně pečení. Zůstal stát v předsíni, sundal si kabát a přemýšlel. Když se vzali, manželka pekla a vařila pořád, ale po narození Terezky přestala s odůvodněním, že by se Terezka cítila hloupě, když by nechodili do restaurací a nějaké jiné nesmysluplné výmluvy, které se jí snažil marně vyvrátit. Přemýšlel, jestli přijela babička nebo co se děje. Nakoukl do kuchyně, kde se mu naskytl skvělý pohled. Jeho manželka se usmívala, jako už dlouho ne, tváře od mouky a jejich dcerka se zarputilým výrazem něco tvořila.

„Ahoj holky,“ pozdravil je radostně a políbil svou manželku i dcerku na tvář. Podíval se své ženě do očí a otřel jí tváře. „Zaspal jsem dobu?“

„Ale vůbec ne, jen mi pár věcí došlo.“ Manželé se na sebe usmáli.

„Mami, už nemám místo na plechu,“ hlásila slavnostně Terezka.

„Tady máš další,“ podával jí radostně tatínek, „a proč tvoříš tolik vloček?“

„No proč asi, protože venku není sníh a za týden budou prázdniny. Tak ty první vločky děláme tady doma a aspoň nám tady sněží.“

„Jsi si jistá? Pojď se podívat z okna,“ pravil tajemně tatínek. Terezka se rozběhla k oknu a zachvátila ji další vlna radosti.

„Začíná sněžit, bude sníh!“ Rozběhla se do svého pokoje tuto skvělou novinku oznámit své panence. Manželé se objali a usmáli se na sebe. Jejich dcerka byla od malinka uzavřená a takovou radostnou ji ještě asi nikdy nezažili.

„Převleču se z košile a pomůžu ti to dodělat, jsi určitě unavená.“

„Ale vůbec ne, ba naopak, mám pocit, že jsem omládla.“

„Tak to je dobře, stejně ti půjdu pomoct.“ Další polibek a muž s úsměvem zmizel za dveřmi. A tak, týden před vánočními prázdninami, spadla první vločka. První vločka štěstí Terezky, první vločka sněhu za okny a první perníková vločka v jejich rodině. Ta sněhová se časem rozplyne, perníková za delší čas sní, ale ta štěstí v srdci Terezky navždy zůstane. A jakou že to dostala zástěrku? No přece plnou vloček…