…všude, vždy a vše…
Změny patří k životu. Třeba dnes jsem se nechala ostříhat. Teda, tak trochu. Mé stříhání u kadeřnice spočívá v udělání nějakého tvaru mým dorůstajícím vlasům, které si necelé čtyři roky náležitě užívám. Sestříhat roztřepené konečky a dát tvar, aby to vypadalo. S ofinou ke kadeřnici nechodím, na to mi vystačí všestranná maminka. Přesto je to pro mě dnes změna. Mám vlasy načesané na bok a ostříhanou ofinu. Dobře, zatím skoro žádná změna. Jenže načesané na opačnou stranu než si vždycky češu já sama. A hned se cítím jinak, nezvykle. Konečky nemám ostříhané o moc, ale jako bych je měla zkrácené o polovinu. Nezvyk. Dost o mých vlasech, přejdu k jiné věci.

Před chvílí jsem se probírala svým archívem, abych přidala nějaké fotky (nedávno si poetiza postěžoval, že dlouho žádné nebyly). Nemůžu se rozhodnout a aniž bych si to naplánovala, jsem u fotek starých 4 roky, kdy jsem se s foťákem učila. A ejhle, co tu není. Sice rozmazané, ale fotky nejdražší hodnoty. Fotky, kdy jsme bloudili s bráchou a ukazoval mi zajímavosti, které stojí za to vyfotit. Nevím, kdy jsme spolu byli takhle naposled. Jiná škola, jiné bydlení – změny, není to stejné.

Mezi fotkami jsem našla dvě červené značky, přesto každou odjinud. Jednu z bukovského pralesa ze Slovesko – Ukrajiny, jednu z lesíka nedaleko vesnice v Česku. Dvě červené značky, téměř stejné. Navzdory tomu jsou od sebe tak daleko. To mě přivedlo na myšlenku, která je v nadpisu.

Když jsem byla malá, četla jsem knížku, kdy skupina dětí odletěla balonem. Název si už nepamatuju. Přesto si pamatuju pasáž, kdy hlavní hrdina – malý chlapec – vysvětluje myšlenku rozdílnosti domu a domova. Téměř stejná slova, že? Ale nejsou. Dům je kdekoliv na světě, domov je jen jeden. Sílu této myšlenky hluboce pociťuju v poslední době. Domov je pocit, který si nekoupíte na rozdíl od domu.

Časy se mění. V září pojedu na “výlet” do Pienin – mé oblíbené místo na Slovensku, a to tam pojedu teprve po třetí. Poprvé na prvním puťáku, podruhé loni a nostalgicky letos potřetí. Dívala jsem se na fotky. Tatry, Pieniny – příroda, zapadající slunce, kopce, to je moje. Dívat se na mraky, nastavit tvář slunci a cítit vítr ve vlasech. Co je krásnější?

A jsem zase u těch vlasů. Těmi to také zakončím (snad ). Někdy mám náladu mít rozpuštěné vlasy, jindy je mít svázané do culíku či zapletené. Dobře, ve městě rozpuštěné, mimo město co nejvíc sepnuté. Když si je pak rozplétám někde na chatě před spaním, cítím jak mi pramínky dopadají na záda, vše se uvolňuje. Pramínky, které vnímaly slunce, vítr. Jdou spát, spolu se mnou. Pramínky, které si hrají s větříkem, když pofukuje a rozvrkočí mi vlasy. Pramínky, které ve větru tak rychle zkudrnatí.

Není všude, vždy a vše stejné. Mění se místa vlivem lidí, času a jiných geologických (myslím?) činitelů. Mění se časem, v každé sekundě je mnoho věcí jinak. A mění se vše. Od konečků vlasů, přes různé západy slunce a přírodu po a včetně lidí a jejich osobností.

Abych tento článek beze smyslu smysluplně zakončila, utíkám spát. Už dávno jsem měla, za týden totiž budu po druhém školním dnu – prvním plně se učícím. Měla bych si zvykat na režim, který jsem si před týdnem rozbourala. Dobrou noc, sladké sny. A kousek té přírody.

Pohled z Kremence na Slovensko. Vlevo je Ukrajina a myslím, že dozadu Polsko. Tak nějak. Na místě tří států, přesto všude jinak. Z Ukrajiny šla děsivá bouřka, ze Slovenska jsme se vydrápali po strašném kopci a v Polsku sbírali borůvky. Slimákům to nevadí, asi proto tam jsou tříbarevní – bílí jako mléko, inkoustově modří nebo klasicky hnědí. Že by každý z jiného státu?