Chichi, jupí, dopsala .
Slunce nezapadalo jen nad vesnicí, ale také nad nedalekým městem. Amélie byla ponořena do příprav večeře a Štefánek jí samozřejmě pomáhal. V kuchyni ji to bavilo, bylo to její další útočiště, kromě jejího plácku, na které opravdu nedala dopustit. Změnu kuchyně by asi přežila, ale plácku stěží. Měla na sobě oblečení od rána, jen černé kalhoty shrnula a přes tričko s ramínky měla přehozenou modrou zástěru. Když byla v kuchyni, patřila k tomu zástěra stejně jako k plácku potítka a pičutky. Pobrukovala se Štefánkem dětské písničky, strouhala sýr a dopékala večeři. Na malého bylo poměrně pozdě – byl přelom března a dubna a jelikož slunce zapadalo, bylo okolo půl osmé. Jenže byl tak nadšený, že pomáhal za cenu pozdního spánku bez čtení pohádky před spaním. Okolo sedmé hodiny se vrátili rodiče z nákupů, které provedli cestou z práce a nyní odpočívali před večerními zprávami a své ratolesti nechali kralovat v kuchyni.

Amélie dostrouhala sýr, otevřela troubu a na zapečené brambory se zeleninou vyhrnula sýr, který polila vajíčkem. Zavřela troubu a jala se prostírání stolu. „Štefánku, běž zavolat rodiče, ano?“ pravila svému malému bratrovi a něžně ho políbila na buclatou tvářičku. Poslední znak malého dítěte, jinak se z něj začal stávat velký klučina. Začínal se vytahovat do výšky, učil se mluvit bez šišlání a rád maloval. Bylo jí to tak líto, že těch pár let rychle uběhlo a jemu bude za pár dní o rok více – celé 4 roky. Dodnes si živě vzpomínala na první pohled na jejího bratra v porodnici. Byl to šedivý uzlíček ve velké pojízdné postýlce, který jen spal a ona nemohla uvěřit, že je to její bratr. Nebyla rozmazlená, přestože do té doby byla jedináčkem. Ale 13 let života bez sourozenců nese jako ránu nového člena rodiny. Proto byli rodiče nadšení, jak Amélie ke svému bratrovi přistupuje. Bylo vidět, že ho má ráda, nestyděla se za něj. Více lásky Štefánkovi dopřávat ani nemohla.

Do kuchyně došli její rodiče s malým bratrem právě ve chvíli, kdy dochystala stůl k jídlu. Zasedli k prostřenému a kuchařku nechali završit její dílo. Všem dala pořádnou porci, nalila výborný čaj a rodina se pustila do jídla. Bavili se o celém dni, ale Amélie jindy hovorná byla příliš tichá. Její matka ji zkoumavě pozorovala, ale prozatím nedala znát, že si této změny všimla. Po večeři rodiče uložili malého ke spánku a dívali se na nějaký film, který Amélii nezajímal. Uklidila celou kuchyni a došourala se do svého pokoje. Zavřela dveře, sedla si ke skříni a pozorovala tmu okolo sebe. Tma, v té se člověk jednoduše ztratí, blesklo jí. Když se nemusí soustředit oči, snaží se soustředit jiné smysly. Okamžitě slyšela z dálky jeho smích. Upřímný smích člověka, který ji přitahoval, přestože ho neznala. Zavřela oči a snažila se soustředit na ještě větší tmu, ale místo toho viděla jeho úsměv. Vzdala to, pomalu vstala, zapnula lampu u své postele a celý pokoj zavalilo příjemné nenucené světlo. Došla k oknu a chvíli pozorovala hru světýlek z panelákových oken, pár projíždějících aut směrem do centra a zatáhla své světle modré závěsy. Závěsy, zástěra. Světle modrá je pěkná barva, barva naděje. „Třeba ho zase uvidím,“ řekla mimovolně pološeptem. Její vlastní hlas ji vytrhl z nekonečného uvažování.

Vzala svůj spací úbor a vydala se do koupelny. Cestou přes obývací pokoj věnovala usměvavý pohled rodičovskému páru, který byl spokojeně zahloubán do televize. V koupelně si rozpustila vlasy, prohrábla je ne příliš pěknými prsty zničenými z kuchyně a sundala ze sebe všechny kousky oblečení. Vlezla pod sprchu a spustila proud vlažného osvěžující vody. Umyla se a začala se jemně otírat ručníkem. Prohlížela si samu sebe. „Copak se mu můžu líbit? Ne, tak proč si dělat naděje.“ Přitlačila ručník, až její kůže zrudla, setřela poslední kapičky z nohou a natáhla na ně růžové pyžamové kalhoty se srdíčky. Možná příliš „bárbínkovské“, ale na její opálené pleti vypadaly decentně a mile. Oblékla si též tričko, pověsila ručník a vlasy stáhla do podivného drdolu. Při čištění zubů se mimoděk podívala do zrcadla, až sebou trhla. To je ta bývalá hvězda divadel a baletních vystoupení? Ty divné oči a líné pohyby? „Ne!“ Zhroutila se na chladnou kachličkovou zem a měla chuť do něčeho praštit. Pak se vzpamatovala, energicky vstala a vyplachovala pachuť zubní pasty. Rozpustila vlasy, gumičku uklidila mezi sponky a jiné okrasy do vlasů. Padl jí zrak na čelenku, kterou měla do baletu. Vzala ji do rukou, ale opět rychle ji schovala. Vzpomínání si zakázala. Proč je toho najednou tolik naráz? Touží začít s baletem a touží vidět Robina. „Holka, vzpamatuj se, vidělas ho jen jednou. Takový skvělý kluk má na každém prstě určitě pět holek, tak klídek. Máš teď jiné věci na práci.“ Když si potichu několikrát za sebou opakovala tato ujištění a škubala vlasy kartáčem, usoudila, že je příliš rozladěná a nejlepší bude zalézt do postele. Oblečení až na kalhoty hodila do koše s prádlem, kalhoty popadla a šla směrem do pokoje.

Při míjení rodičů zamumlala dobrou noc a chtěla dál pokračovat k sobě, ale matka ji zastavila. „Amálko, seš v pořádku? Zdáš se mi dnes nějaká ustaraná, smutná a u večeře jsi moc nemluvila. Štefánek tě zlobil? Chtělas být někde s kamarádkama a obtěžuje tě?“ Amálie zvedla překvapeně své oříškové oči.

„Ne mami, všechno je v pořádku. Jen jsem asi unavená, ale od toho jsou prázdniny. Sice jen pár dnů, ale uvidíš, že pak budu jako rybičky. Štefánek byl hodný, zítra budeme zase venku. Dobrou noc.“ Nechtěla se zpovídat, vždycky byla upřímná. Pro jistotu zmizela ve svém pokoji, kalhoty přehodila přes židli, zalezla do postele a zhasla. Rukou našmátrala myšičku a přiblížila ji k sobě. „Já vím, že lhát se nemá. Ale já nelžu, v pořádku je skoro všechno. Bude to v pořádku, Robina už nikdy neuvidím.“ Chvíli šeptala, jakoby sama sebe přesvědčovala. Pak vyčerpáním zavřela oči a vysílením usnula.

Když se rodiče chystali spát, její matka jakoby se zasekla. „Něco ji trápí a nechce nám to říct. Zajímalo by mě, co se děje,“ pronesla do tichého obýváku, pomalu vstala a zhasla. manžel ji objal kolem pasu a vedl do ložnice.

„Nech ji, však nám to časem řekne. Co ty víš, třeba se nám zamilovala.“ Oba se usmáli a po malé chvíli celý byt oddechoval spokojeným spánkem.

Vše spalo, ale přesto mysl některých pracovala. Pracovala nad tím, jak uvidět znovu toho, který se zjevil jako naděje. Nebo naopak co s minulostí, jestli nás může dohnat či se zastaví a můžeme ji uzavřít. A proč děti jsou každé jiné, přestože mají stejnou krev. Tyto otázky se myslím zdály důležité, ale i ony se pohroužily do hlubokého spánku a oddaly se snům. Snům, které jsou jako pohádky.