…po 5 týdnech. Kde jsem všude byla? Česko, Slovensko, Polsko, jednou nohou Ukrajina, pohraničí Maďarska, přejela Rakousko a Slovinsko a byla v Chorvatsku. A teď postupně . Koukám, že je to moc zemí na těch pár dnů, i když je to 5 týdnů. Moc jsem se na to těšila. Původně to měly být dva, pak tři a nakonec pět. Pět úžasných týdnů bez civilizace se skvělými lidmi.

Prázdniny jsem zahájila rádcovským týdnem (jediný týden v Česku) v okolí Beskydských hor. Počasí bylo skvělé, až na to, že ve čtvrtek se strhla bouřka a vyplavila nám “týpíčka”, tak jsme trošku sušili věci. Užívala jsem si spaní pod hvězdnou oblohou a buzení zvěří ve 4 ráno. Hlídku, u které jsem se jooo bála, když se probouzeli ptáci, běhaly koroptve a kdo ví, co ještě. Užívala si dokonalý jídelníček, chvilku i hrála s pilou (nařezala jen pár polínek, protože jsem měla službu v kuchyni ), sbírala smůlu na výrobu fakulí, užila si spoustu her, po kterých jsme vyčerpáním rychle usli, užívala si přítomnost bezva lidiček. Zkrátka, bylo to nezapomenutelné. Ostatně jako všechno v našem životě.
Musela jsem s kamarádkama odjet o den dřív, vyměnit obsah krosny a ještě tutéž noc utíkat na autobus na tábor. První týden byla na puťáčku na Slovensku v pralese , jedno odpoledne koukala na Ukrajinskou bouřku a byla na hranici a bloudila na hranici s Polskem. Je zbytečné popisovat, co malý človíček prožívá, když vyleze na horu a vidí, co všechno ušel, co má za sebou. Prožila bouřku v útulně, kde všude teklo a foukalo, protože stany bouřka ihned promočila. Večer vyčerpáním usla a ráno se vydala dál. Těšila se, že druhý týden si na vodě odpočala. A ono se povedlo. Jsem borec, protože jsem sjela Laborec, i když jsem se jednou cvakla. Ale vybrala jsme si k tomu nejlepší místo, i když kotrčník ze mě musel být pěkně na prášky. Projížděli jsme romskou osadou, která byla vyhlášená široko daleko a měli jsme policejní doprovod. Dojíždíte, chystáte se, že budete muset makat, ať jste co nejdřív pryč. Vidíte, jak první loď daleko před váma vjíždí a zároveň s tím vidíte spoustu malých černých teček, jak s hlasitým “uááááááá” skáče do vody a vrhá se k levému břehu, kolem kterého jedete. Naše loď jela mezi posledníma a když jsme se cvakli, děti to braly jako povel a ještě víc se k nám vrhali. Ovšem, přežili jsme, se všema věcma (uplavala nám jen jedna láhev a odpadky) a vyjeli z romské osady. Přestože se nám na zádi držely asi 3 děti, možná víc. To radši nevím a je to fakt mazec, když se snažíte jet a ta loď se nehýbe, i když zabíráte jak utržení z řetězu. To je zážitek, na který nikdy nezapomenu. Aneb jak jsem projížděla romskou osadou. Ty ostatní byly v pohodě, jen se na nás koukali jak na cirkus . Měli spoustu zajímavých etap – třeba maskování, kdy jsem měla bahenní masku. Ta mě bavila nejvíc. Ale i jiné – lovení ryb (přetahování kánoí o kládu, což byla ještě větší makačka než se třema děckama na zádi), projití překážkové dráhy z bot a lahví s “konví” (barel na věci) po slepu pomocí navigace ostatních členů skupinky… Bylo toho hrozně moc. Byla legrace i s vařením, třeba takové kynuté knedlíky :-D. My víme no. potkali jsme spoustu milých domorodců, kteří nám byli ochotni dát 60 l pitné vody (přemýšlím, jestli bych taky byla ochotná). A celou dobu přemýšleli nad indiánským mužem jménem Geronimo (Goklayeh).
Po návratu jsem si v pozdních hodinách sbalila věci na rodinou dovolenou a další den ráno jela (jediná noc doma za těch 5 týdnů :-D). Za 10 dnů jsem přečetla 11,5 knížek – překonala jsem bratříčka . Pak taky plavala, byla na osličovi (nejlepší filé, které jsem v životě jedla) a měla tu hrozně smetanovou výbornou zmrzlinu, po které se tak strašně tloustne. Už mě nic nenapadá.

Závěrem bych dodala, že jsem byla velice zaneprázdněná, jak jste se asi dočetli . Co budu dělat po zbytek prázdnin je ve hvězdách, to se všechno uvidí, ale hlavní náplň už mám za sebou. Pokud mi vyjdou dvě věci, budu ráda, ale to zatím nevím. Na to, že jsem se vrátila včera pozdě večer se mi už teď stýská po tom nerušeném životě bez mejlů, blogu… Stýská se mi po hvězdičkách, mluvících stromech, kterých se trochu bojím, vodě. Kdo je maniak jako já, pochopí .

Na závěr citát od Geronima, který se mi líbí:
Je lepší vykřesat jiskřičku naděje než nadávat na tmu.

A ještě jedna fotečka, když jsem se už rozepsala.

Závěr puťáku, první den bez deště. Oběd s dokonalýma borůvkama a pohled. Dopředu. Ty zpátky jsou rozmazané… To je nejlepší, díváte se, kudma půjdete a říkáte si, že to nemáte šanci ujít. A ejhle, za chvíli stavíte stan .

P.S. jen co přepíšu jednu povídku do PC podoby, máte ji tu, úkol z tábora. A pak otevřu soubor s Baletkou a nechám se unášet, co se svými hrdiny provedu . Ale pořád budu hodně číst a prázdninovat, i když jsem už doma, takže omezená aktivita děti .