Mám jizvu na rtu…

Přihlásila jsem se na blog.cz, abych napsala krátkou zprávu o tom, že mě tu pár dnů až týdnů neuvidíte. Stihla jsem to napsat Elis na ICQ i s malým důvodem, aspoň doufám. Říkám si, napíšu to dvěma větama na blog. Jenže když se mi otevře naše stránka, vidím téma týdne – smrt. Praští do očí a… Musím napsat pár vět.

Asi víte, že v sobotu byly bouřky, které ničily životy, zaplavovaly všechno možné apod. Mně se taky dotkly, lépe řečeno jejich působení. Znovu jsem se narodila. Kdo mě zná líp ví, že mám “štěstí”. Teď to myslím ironicky a zároveň vážně. Teď se mi to potvrdilo, měla jsem smůlu a zároveň obrovské štěstí. Nechci to moc rozebírat, to ví jen lidi okolo mě a vám by to ani nic moc neřeklo.

Jen pár vět. Život je něco víc než křehkého. Kdo jste něco nezažili, nepochopíte. Takže si nehrajte na to se slovy, vím o čem mluvíš a přitom nejhůř jste na tom byli s odřeným kolenem. Snad chápete, co chci říct. Děsí mě hukot sanitek a bouřky. Každý máme strach. Já ho mám šílený. Ale vím, že to chce čas, pak bude všechno OK, jako vždycky.
No a k nadpisu. Je to píseň od Nohavici. A proč? A kdyby se někdo z vás na anděla ptal, mám jizvu na rtu, když při mně stál. Nejen jeden anděl, ale snad celé vojsko. Víc po tom smyslu nepátrejte. Zkrátka, mám radost ze života a ne malou.

Mějte se, smějte se a užijte si prázdniny, když jste zdraví! Někteří lidé se totiž ráno nemusí probudit ani vstát z postele. A to je sakra bezmoc…

P. S. Odkaz na píseň – Mám jizvu na rtu pokud ji neznáte, ale myslím, že třeba ano. Na komentáře ke všemu odpovím, jen mi dejte prosím čas. Už teď jsem na PC moc dlouho. Díky. A to samé blogy, všechny je skouknu, jen potřebuju čas…

Sice jsem ten článek psala k Elisis, ale bylo by fér, abyste to taky věděli. A nervy na vymýšlení něčeho nového jsem už neměla… Mějte se. A smějte.

Příspěvek byl publikován v rubrice Články jinaké a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

3 komentáře u „Mám jizvu na rtu…

  1. Na téma tohoto týdne nepíšu, myslím že se o ní dá jen přemýšlet, ale nikdo živý ji nespatří. Nanejvýš se může někoho lehce dotknout a minout, ale to je asi tak všechno. A dát smrt jako téma týden…. nevím, nevím. Zdalipak dají jako téma týdne život?
    Nevím co se ti stalo, snad o tom někdy napíšeš. Zatím odpočívej, relaxuj, regeneruj se, až budeš mít chuť sednout k počítači, těším se na další tvůj článek a myslím že nejsem sama…
    P.S. kdykoliv slyším sanitku, provní co mě napadne – to zas bude jedna rodina nešťastná… (i když ani to není pravidlem, většinou někoho dovezou včas a zachrání).

    • Taky si to myslím. Vidíme to, když nám možná umře někdo blízký, asle o smrti… Nwmůže nikdo uvažovat. Nechápu vědce, kteří se zabývají tím, co člověk v době umírání cítí (ten moment smrti). Taková ty údajná světla na konci tunelu a podobně. Ale každý máme jiný názor. Také by se mi téma život líbilo o dost více, uvidíme, jestli se dočkáme.
      Nechtěla bych to rozebírat takhle přes blog. Třeba časem ti to možná napíšu v mejlu nebo tak. Ale odpočívám, říkala jsem – jen spím a jím. Teď se teda ještě učím, abych si uzavřela známky :-D. Strašně se těším, až se budu moct normálně proběhnout, budu cítit zase volné tělo.
      S těma sanitakama, naprosto souhlasím. Jedné kamarádce se stalo, že šla domů a jela sanitka, si říkala, hmmm. Došla domů a ta sanitka jela k nim. Ale naštěstí vše dobře dopadlo.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.