Pozn: Oprašuji tuto povídku. Jeden důvod to má, ale zatím si ho nechám pro sebe, protože je v plenkách. Hodilo by se mi, kdybyste mi napsali názory. Stejně ji budu přepracovávat, ale hodilo by se mi, kdybyste napsali co se vám na ní líbí, co byste změnili a tak. Moc děkuju.
P.S. původně byla vydaná tady 27. ledna 2009 (proto berte ohled, že je to jedna z mých prvních věcí )

Jsem mravenec a říkají mi Ferda. Zná mě téměř každý, ale nejsem ten světoznámý Ferda z pohádek s červeným puntíkovaným šátkem. Jen mu jsem trochu podobný. Rád bych vám pověděl jednu příhodu ze svého mravenčího života. Tak začneme.

Žiji v poměrně malém mraveništi, protože mraveniště za vodou je asi trojnásobné. Předpokládám, že se divíte, jak to vím, ale ptáci nám to pověděli. Naše mraveniště je kousek od velké louže, které lidé říkají rybník. Obklopuje nás les a za ním je prý velkoměsto. Samotné mraveniště se rozkládá na louce. Louka se mění s tím, jaké je zrovna období. V zimě je zasněžená stejně jako naše mraveniště. Na jaře na ní vyraší spousta zelených rostlinek a běhají tam různá lesní mláďata. Léto poznáme nejjednodušeji, protože louka je plná barevných kvítků, ale také lidí, kteří se přišli koupat. A naposled podzim, to je všechno zvadlé a takové smutné. Ptáci nad našimi hlavami odlétají pryč, prý do teplých krajů. Naše louka je úplně nejlepší. Znám ji tak říkajíc jako vlastní boty. Od posedu, který je na hranici s lesem, přes každý kvítek a plané jabloně u vody až po lesní školku. Taky mi to pěkně dlouho trvalo, než jsem to prošel, mravenci mají krátké nožičky. Jsem z těch mladších, takže mám pořád co poznávat.

Jednou jsem starším pomáhal nosit larvy na sluníčko. Když jsem byl malý, tak jsem údajně vypadal stejně. Moc tomu ale nevěřím, je to jen bílý váleček, který nic nedělá. Nechápu, jak bych mohl vyrůst. Dostal jsem za úkol ty bílé válečky hlídat. Byl tak nádherný den, až jsem usnul. Sluníčko mě šimralo po tváři, ale najednou jsem dostal ránu do zad. Udiveně jsem vyskočil a ptal se, co se děje. Byli to mravenci od nás, ale zděšeně se ptali, kde jsou larvy. Rozhlédl jsem se, nikde nic. Rozplakal jsem se (pak jsem se za to pořádně styděl, nejsem nejmenší), načež mi nejstarší mravenec řekl, že je musím najít. Tak jsem se vydal po louce. Najednou jsem uviděl takové válečky v hnízdě jednoho ptáka. Později jsem se dověděl, že to byla kukačka. Zrovna kolem letěla pilná včelka.Zastavil jsem ji a poprosil, aby se letěla podívat do toho hnízda, bylo pro mě moc vysoko. Včelka mě znala a je na mě vždy moc hodná, a proto bez otálení letěla. V mžiku byla zpátky a k mé smůle mě vyvedla z omylu. Byla to ptačí vejce, ne moje larvy. Bylo mi do pláče. Nožky mě už bolely a začalo se stmívat. Rozhodl jsem se, že se vrátím, mraveniště bylo daleko. Najednou jsem uslyšel něčí výskot. Přemýšlel jsem, protože mi to bylo povědomé. Opatrně jsem šel za zvukem, dokud jsem to nespatřil.

Byla to nějaká partička malých mravenečků. Zeptal jsem se jich, odkud jsou, protože u nás jsem je nikdy neviděl. Řekli, že neví. Nedávno prý vylezli z larev. Ptali se mě, co tam dělám já. Odpověděl jsem jim, ať jdou se mnou, nemůžou zůstat na noc venku. Cestou jsem jim pověděl, že hledám jedny larvy. Když jsme pozdě v noci došli k mraveništi, strážní se začali radovat.Divil jsem se, že by měli takovou radost z mého návratu, a tak jsem se jich na to optal. Řekli mi, že jsem přece dovedl ty larvy. Vůbec jsem to nechápal. Ale pak mi to najednou všechno došlo. Mezitím, jak jsem je hlídal, se larvy vylíhly a mladí mravenečci utekli. Pak jsem je naštěstí našel. Já jsem totiž hledal larvy a oni byli mezitím už mladí mravenci. Asi budou stejně nezbední jako já, ale mohli by být taky tak šikovní.

Tak to je jedna z mých mnoha historek z mého mravenčího života. Tenkrát jsem se pořádně poučil, že dané úkoly bych měl plnit. Pak jsem měl akorát problémy, ale už mě netrestali, vytrestal jsem se dostatečně sám. A strach tomu jenom pomohl. Teď si půjdu hrát za svými kamarády. Jsou to ti, které jsem tenkrát hledal.