Dlouho jsem nevěděla, co přidat nebo o čem psát. Pak mě to napadlo. Nové věci. Nevím, jak vy, ale já se nových věcí převážně bojím. Je jen málo novotin, které mě potěší, ale z většiny mám ze začátku strach. Co tak vím, nejsem na tom takto sama.
Třeba ve škole – nový vyučující. To opravdu nemám ráda. Zvykat si na jeho nové postupy, požadavky, styly zápisků, výkladů, intenzitu učení,… Zvyknu si většinou až okolo pololetí a na mých známkách to jde vidět. Je to pro mě těžké, zvykat si na někoho nového. Jednou jsme se to „snažili řešit“, ale bylo nám řečeno, že si máme zvykat. Na vysoké škole budeme profesory střídat pořád. Tak si tedy zvykáme.
Když poznávám nový kolektiv, také to není nejjednodušší. Téměř vždy je už nějak zaběhnutý a vy si připadáte nejen obrazně, ale i v reálu jako to páté kolo u vozu. Otrava, nebo snad ne? Na druhou stranu, kdybych se bála nových kolektivů, nikdy nenajdu partu kamarádů, které mám teď v oddíle. Takže to za to aspoň občas stojí.
Nové výzvy – hmm, to je téma na delší povídání. Kapitola sama pro sebe. Například samotný vstup do blogového světa, napsat první komentář a článek. Také po tomto překonání zjišťuji, že to stálo za to. Neříkám, že je to teď hračka, ale je to fajn.
Když dostanu nové věci, je mi tím naznačeno, že těch starých bych se měla vzdát. To je pro mě nejtěžší. Například mám otrhaného plyšového medvídka z dětství. Přestože mám jiné, nové a hezčí plyšáky, nedokážu se ho vzdát a má pro mě úplně stejnou cenu jako ty nové přírůstky. Na druhou stranu, můj starý ručník volá po výměně a tomu bych se zase tolik nebránila. Asi je to tím, že s medvídkem mám spojeno příliš mnoho příjemných věcí. Je v něm ukryto celé moje malinké dětství. Dítětem chci zůstat pořád, možná proto se ho nechci tak rychle vzdát.
Z nových věcí mám prakticky vždy aspoň malilinkatý strach. Často se ale změní v příjemné a již zaběhnuté věci či rituály. To víte, změny jsou nutné…
Jak to je s vámi a novotinami?
Pro: elisis-diary.blog.cz (vím, že poslední články jsou nic moc, ale někteří ví…)
Ahoj čtenářky a čtenáři. (Teď dělám, jako kdyby mě to tady patřilo, nebo bych byl generálním ředitelem.. ne to tak doopravdy není :).) Na tohle chci napsat kometář. A proč? Protože s nové věci vidí člověk každý den, pořád se setkává. Ano staré věci jsou fajn, hlavně ty, které máme rádi. Ať už to jsou autíčka, plyšáci, nebo třeba jen nějaká vzpomínka. Je to dobře… co dobře.. moc dobře. Ale bez nových věcí bychom neuměli ovládat třeba propisku, nebo PC nebo třeba auto. Nevěděli bychom kolik je 2+9 a tak bych mohl pokračovat. A proto… Staré věci nezahazujme a nezapomínejme na ně, ale nezavrhujme nové věci, který by nám mohly být užitečné :). Dobrý večer a dobrou noc 😉
Některé staré věci se prostě musí vyhodit. Ale nemusí se vyhazovat všechno. (Taky se nemůžu rozloučit s některýma cetkama ,jsou to opravdu pitominky – ale dostala jsem to třeba k narozeninám, takže takových věcí se zbavit neumím. Ještě možná záleží, od koho – jestli je to dárek z tzv.povinnosti nebo opravdu od srdce. Tam bych rozlišovala a ty povinnostní bych asi zrušila).
Jestli máš svého méďu spojeného s dobrými vzpomínkami, nech si ho. Možná plyšáka odložíš do skříně nebo do krabice, ale nevyhazuj ho…
K těm novým věcem – nové věci a nová setkání nás posouvají dopředu. Jak už tady padlo v předchozím komentáři, kdybychom se neučili nové věci, tak jsme tupí jak polena. A učení bolí, nikdo se učit nechce, je to otravné, namáhavé – a pak, po letech, zjistíme že spoustu věcí pro život nepotřebujeme, ale když slyšíme nějaký výraz, jsme v obraze a nepřipadáme si jako spadlí z višně… 😉
Ale myslím, že článek o novosti, o nových situacích a změnách, měl ještě jiný význam – strach z nového. To je taky oprávněný, protože většinou nový znamená horší.( Není to však pravidlem. )
A strach z nového člověka provází celý život, nejen ve škole – opouštíš něco co znáš a jdeš do neznáma. Potkáš nové spolužáky. Budeš si s nimi rozumět nebo tě budou šikanovat? Dostaneš nové učitele – budou to lidi, kteří tě inspirují nebo lidi, kteří tě budou shazovat? Ale to pokračuje i v dalším životě. Obavy z pohovorů, kdy zjistíš, že požadují nesmysly a ve finále už mají vybráno. Obavy z prvního místa. Ale ty obavy jsou i z desátého místa, pokaždé když jdeš někam do nového, nervy pracují,žaludek je stažený a někdy je člověk tak vystresovaný, že se mu chce zvracet. To už jsou emoce, v tomto případě negativní. Můžeš narazit na fajn kolegy, ale taky na prevíta, který ti udělá z práce peklo. Na šéfa, který si na tebe zasedne, ovlivňuje výšku tvého platu a dává ti práce, které ostatní nechtějí…
Ale to už jsem se moc rozepsala, z komentáře je pomalu článek, tak končím.:-)