Taky vás občas fascinují články, že muži pláčou méně než ženy, o kolik a podobně? Proč je tak moc vžité, že muži nesmí své city slzami tolik projevit? Proč, když jsme malými dětmi, je až divné, když nepropukneme za určitých okolností v pláč, ale později. Později je divné, když se slzy objeví. Je to známka zbabělosti, slabosti. A já se ptám, je to opravdu takto?

Říkám si, proč se za slzy musíme stydět. Malá miminka pláčou skoro pořád, jenže čím víc rostou, tím je toho pláče míň. Až jsme dospělí nebo staří. Občas cítíme slzy na krajíčku, ale neprojevíme je, raději máme knedlu v krku a vypláčeme se, až jsme někde sami. Možná proto je styl zvaný Emo, bolest se skrývá za spoustou černé a už tak depresivní image. Občas se vyskytnou lidé, kteří pláčou jen z nutnosti, že se to v té chvíli hodí, ale to je všechno. Jednou jsem slyšela, že s pláčem se z našeho těla odlévá i kus bolesti. Možná na tom něco bude.

Nejhorší je, když je moc věcí, už se chcete konečně vybrečet, už to moc potřebujete a nejde to. Buď že nemůžete, musíte se soustředit na jiné věci nebo to prostě nejde.

Mám moc ráda pláč z radosti. Ten pláč, kdy vidíte zářivý úsměv od ucha k uchu, lesknoucí se oči a koulící se slzu po tváři. Nezbude vám nic jiného než člověka obejmout a plakat s ním. nejde tomu zabránit, ty malé perličky se koulí a je nedostatek slov. Slov, která jsou v tu chvíli stejně zbytečná. Třeba když se dovíte nečekanou dobrou zprávu – uzdravení, návrat „ztraceného“ dítěte… Je toho spousty.

Někdy jsem sama smutná a mám pocit, že příroda to vycítí a sdílí smutek se mnou. Na zem se začnou snášet kapičky deště. Přijde mi, že příroda taky pláče a pláči se také poddám. Těch důvodů bývá po různu – od hloupostí po neskutečnou bolest. Ale tento pláč mám moc ráda. Cožpak právě po dešti není duha?