Vánoční dárek

Volné pokračování Už aby to bylo za mnou a Loučení.

Sedím na posteli a přemýšlím. Co jiného bych dělala. Jsou prázdniny, ale už zimní. Nebo mám říct vánoční? Každopádně, ať je to jak chce, venku je hnusně a prší. Teď jsem sama doma. Proč jsem sama? Taky jednoduchá odpověď. Rodiče jeli vyzvednout bráchu, aby pobyl přes svátky doma. Cestou vyzvednou samozřejmě i Mariku. Už mi ani nepřijde, že když brácha přijede z vysoké, tak je nasáčkovaná u nás. Nevadí mi to, mám ji ráda a líbí se mi, že ti dva chodí spolu. Brácha se samozřejmě dostal na vysokou, jak jsem zmínila, do nedalekého města. Teda ne tak blízko, aby dojížděl domů, ale taky ne na opačný konec republiky. Před chvílí jsem dopekla jeho oblíbenou buchtu a teď teda sedím na posteli s hrnkem horké čokolády a přemýšlím.

Ani nevím nad čím, asi si potřebuju udělat něco jako čas na sebe. Stejně nevím, jak se to dělá. Leží přede mnou knížka Slepičí polévka nebo něco takového. Jsou tam fajn příběhy, ale mně se teď nechce číst. Ani nemám komu zavolat, všichni na svátky odjeli a já teď musím celé odpoledne čekat, než se vrátí zbytek mojí rodiny. Nevím co mám dělat. Na televizi se dívat nechci, na počítač taky nemám náladu, školu už mám hotovou, četla jsem dopoledne, šálu mám dopletenou a nevím, co bych načínala nového. Někdo by to nazval, že se nudí, ale já nic takového neznám. Pořád žiju tak nějak ve spěchu, něco dělám, tak teď aspoň odpočívám.

No, tak si upiju z hrníčku, zahřívám si o něj ruce a začnu přemýšlet nad takovou zajímavou věcí. Uvědomuju si, že jsem pro pár lidí něčím jako vrbou. Navzájem se mi svěřují a počítají s tím, že se to nikdo další nedoví. Samozřejmě nedoví, ale u některých bych chtěla tak nějak poradit. Kvůli nim, jak jim pomoct. Jestli by to nějak šlo. Pořád nad tím přemýšlím a pak jsem ve stavu jako teď – unavená, nic se mi nechce. Teda chce, ale nemám sílu nebo náladu nebo já vlastně nevím ani co. Chtěla bych si s někým popovídat jen tak o životě, o počasí, o čemkoli. Nemám moc s kým. Každý po mně něco chce nebo potřebuje, ale když potřebuju vyjímečně já, tak nic.

Vzdychnu, nemá cenu to řešit, je to zbytečné. V tom mi zazvoní mobil. Zprvu ho ani nevnímám, pak si uvědomím, že zvoní. Odložím hrníček, vezmu mobil a dívám se na číslo. Vůbec ho neznám. Chvíli se rozmýšlím, ale když drnčivý zvuk neustává, zmáčknu zelené tlačítko pro příjem. „Prosím? Tady Dita.“

„Ahoj Dito. Tady Jirka. Asi mě neznáš, asi určitě. Jsem brácha od tvé spolužačky Melanie. Párkrát jsem tě viděl na vaší třídní fotce a ptal se na tebe ségry. No, moc se nekamarádíte, ale už jen podle toho, co mi řekla, si myslím, že seš sympaťačka. Nechceš si teďka pokecat?“ Zarazila jsem se. On mi snad někdo odposlouchává mozek? Zrovna si tu jen tak polemizuju nad tím, jak bych si s někým chtěla jen tak popovídat a teď tohle. „Promiň, asi tě ruším nebo něco. Tak se nezlob a užij si svátky.“
„Ne, počkej. Ty promiň, já se teď nějak zarazila. Zrovna jsem nad něčím přemýšlela a ty seš něco jako odpověď na to. To je jedno, třeba jindy. Já bych si celkem ráda pokecala, ale. Ale neznám tě, promiň, že to tak řeknu, ale nemůžu věřit, že se za někoho nevydáváš a je to nějaká sázka nebo něco.“

„To je tvůj risk, chápu to, já bych to asi nepodstoupil. Tak jestli chceš, bav se se mnou jako s cizím a až bude slušněji, můžem se sejít, abys mi věřila.“

„To zní poměrně rozumně. Sice na něco takového nejsem, ale teď mám náladu, možná pod psa.“

„Copak? Unavená? Teda promiň, říkali jsme, jako cizí.“

„V pohodě. No, tak nějak. Potřebuju si jen tak popovídat, o počasí, o všem. Nejsem splachovací a začíná toho být hodně. Hele, můžu se na něco zeptat?“

„Ptej se.“ Z jeho hlasu jsem slyšela něco jako pousmání.

„Co bys dělal, kdyby…“ Ani nevím jak, začali jsme se bavit o vzájemných problémech. A najednou to nebylo vyčerpávající, ale přínosné, protože to bylo oboustranné. Bavili jsme se kolem dvaceti minut, pak přijela moje rodina. Těším se, až ho uvidím. Protože mi dal krásný dárek k Vánocům – obyčejný rozhovor.

Inspirováno citátem: Jsem unavený sám sebou, jsem unavený svým lhaním, jsem unaven tajemstvím, které musím skrývat. Sebastian Roch Chamfort

vanocni darek (UATBZM)

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, příběhy... a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

3 komentáře u „Vánoční dárek

  1. Mno, naše milá Berry si našla hračku, a tak se ptám, je to celkem důležité, jestli mám k některým článkům přidávat fotečky vlastní tvorby nebo raději bez nich. A u tohohle se prosím přemužte a napište mi. Děkuju :-).
    P.S. Tahle je zrovna nepovedená, mno..Alee..;-)

  2. Je krásné, že na světě ještě je někdo takový, kdo se odhodlá zavolat osobě, která mu padla do oka a popovídat si 🙂 Možná se z toho vyklube kamarád, možná přítel, kdo ví.
    Taky nemám ráda, když mi někdo napíše jen když něco potřebuje, ale podle toho, o koho jde. Když vím, že dotyčného neotravuju, ráda si popovídám, zjistím co je nového 😉 Však ty víš 🙂

    Moc pěkný citát i fotečka k tomu. Fotky týkající se článku ráda ocením 😉

Napsat komentář: Elisis Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.