Ano, před spaním. Ne pohádka, ale postřeh, chystám se do své královské postele. Přemýšlím, svět by byl hodně jiný, kdyby se pár maličkostí stalo jinak. Auto jelo o pár kilometrů rychleji, člověk došel na chodník o vteřinu později… Těch příkladů je hodně. Já sama vím o dost u sebe, o pár u jiných a u některých nechci ani domýšlet. Jaké by to bylo, kdyby se stalo… Ale dost žádné kdyby. Tím nic nevymyslím, nepomůžu, akorát zasekám mozek.
Přemýšlím nad očima. Řeknou toho tolik, víc než by člověk mnohdy chtěl. Ráda lidi okolo sebe pozoruju, jejich reakce, náladovost, věcí je hodně. U některých je velice snadné rozponat, jak se cítí. Ne nadarmo se říká, že většina komunikace probíhá nonverbálně, tzn. gesty, obličejem a podobně. Jejich obličej to pomalu vyřvává, že je buď plný trápení nebo radosti a dotyční to dávají mnohdy nepatřičně najevo. Pak jsou jiní lidé, které musíte trochu znát nebo umět v nich číst, abyste poznali, jak se cítí a jak jim je. Na první pohled se chovají, že je všechno v nejlepším pořádku, usmívají se, ale když se jim zadíváte do očí a trošku je znáte, objevíte v nich třeba smutek, bolest nebo něco, co není dvakrát veselé. Některé oči mám moc ráda, můžu s těmi lidmi komunikovat beze slov. Letmý pohled a vím, že je všechno v pořádku. Oč krásnější je, když s nimi pak i mluvím. Jiné oči jsou trochu nepříjemné a nevydržím se do nich dlouho dívat. Nemůžu přijít na to, proč, ale nejde mi to.
Někdy mě mrzí, že se lidé očnímu kontaktu vyhýbají, jenže oni mnohdy moc dobře ví, proč to dělají. Jejich oči by prozradily více, než by měly. Jako poslední, barva očí. No, tak nic, raději končím. To je taky téma na dýl. A moje oči se začínají klížit, tak bych si měla jít odpočinout. Ještě poslední myšlenka, z očí poznáte upřímnost. A teď už opravdicky končím nebo se mocně rozepíšu a oči už moc nevidí.
Tak se mějte, očaři, očačky a očičátka…