Rezignace

Vyšla z budovy, rozloučila se se skupinkou a pomalu odcházela. Jindy by šla s nimi, ale teď nějak nechtěla. Potřebovala jít sama, nepřemýšlet nebo naopak přemýšlet moc. Byla trochu zmatená, nerozhodná, a tak šla. Nasadila si kapuci od mikiny. Nebylo jí takto vidět do obličeje a nechtěla, aby ji teď někdo viděl nebo poznal. Pomalu šla a po chvíli zjistila, kam bezmyšlenkovitě jde. Na jeden kopec, který byl po cestě domů, jen se muselo jít oklikou. Přitiskla si k hrudi blok, zachumlala se do mikiny a trochu zrychlila. Nechtěla schytat další déšť, v poslední době pršelo hodně a jen viděla, jak se mračna zase zatahují. Možná měla jít domů normálně a déšť by jí nehrozil, ale když byla tak daleko, tak to chtěla dokončit.

Proč byla vlastně v takovém rozpoložení, v jakém byla? Neměla sílu žít dál. Chtěla duševně rezignovat. Nic nedělat, nějak dostudovat, hnát se třeba za kariérou. Ale všechno ostatní nechat za sebou. Daleko, kde ji to nemůže dostihnout. Přicházela ke kopci, který musela přejít. Mělo to být něco jako její poslední pouť a pak nastane rezignace. Odevzdání života. Tajně doufala, že třeba uvidí západ slunce a to ji zlomí, ale obloha byla příliš zatažená. Nevěděla, co tam chce vlastně najít. Možná potřebovala s někým mluvit, ale všichni teď byli příliš daleko. Myslela, že rezignovat musí. Její sny jsou nereálné, na nic z toho nemá právo. Nemůže si je splnit a zároveň je potřebuje. Do toho všeho se hroutilo její okolí. Všichni kamarádi měli nějaké problémy, měla o ně strach, ale nevěděla jak jim pomoci. Možná proto chtěla rezignovat. Už neměla sílu poslouchat nářky nad rozlitou kaší, neřešitelné problémy a upozorňování na sebe. Potřebovala najít sebe samu, ale nemohla. Byla příliš pohlcena do ostatních lidí, do jejich problémů.

Byl poslední týden školy, pak měly začít prázdniny. Přemýšlela, jestli nepočkat do prázdnin, že na sebe bude mít víc času, ale pak to také zavrhla. Ne, už to nemá cenu. Nic nemá cenu. Všechno je naprosto zbytečné, nemá to cenu. Jen zapomněla na jednu věc. Tím, že v poslední době příliš často pršelo, půda byla přesáklá vodou. Bylo na čase, aby to zjistila – poprvé jí podklouzly nohy. Nejprve se lekla, ale pak se rozhodla, že to je vlastně výzva. Buď spadne tak, jako padá v životě nebo to zvládne, a tak by měla zvládnout život. Sundala si kapuci, tašku si hodila přes opačné rameno, aby jí nespadla, blok chytla ještě pevněji a rozhodným krokem začala šplhat do kopce. Hladké pičutky jí začaly podkluzovat, ale ona to nevnímala a pokračovala. Skluz dolů, krok nahoru, skluz dolů, pár kroků výše. Takto se šplhala po kopci. Neměla se čeho chytit a i kdyby, úzkostlivě se držela svého bloku. Její světlé dlouhé kalhoty začaly nachytávat všechnu špínu, v pičutkách to začalo čvachtat jako v nějakém rybníku, jenže jí bylo všechno úplně jedno. Teď šlo jen o to, jestli spadne nebo ne. Pokud ano, opravdu rezignuje. Pokud se udrží, má cenu zkusit normálním životem pokračovat.

Několikrát málem spadla, ale pořád se držela na nohou. Už jen kousek a bude nahoře. Najednou si připadala silná, jako snad nikdy. A pokud někdy ano, bylo to hodně dávno. Začala vnímat i přírodu okolo sebe. Připadala si, jako ve šnečí zoologické zahradě. Na každém kroku aspoň tři šneci. Pomyslela si, že to bude mít na svědomí ten déšť. Podívala se okolo sebe a začala se usmívat. Proč? Byla nahoře. Došla nahoru bez jediného pádu. Uvědomila si, že takto probíhá její život. Kolikrát už spadla, ale nikdy nespadla tak, že by musela složitě vstávat. Vždycky tam byl někdo, kdo ji zachytil, Uvědomila si, že nemusí rezignovat. Když už nic, naději jí nikdo vzít nemůže. Ano, možná se jí nesplní její sny, ale má na ně právo. Má právo mít naději. Otevřela blok a vypadl z něho papírek se třemi větami, které jí tam někdo vložil. Nevěděla kdo, ale rozhodla se, že si je přečte. Když končí naděje, začíná rezignace. Kde je život, je naděje. I když je den a ty vidíš jen mlhu, slunce svítí – jinak by tu byla tma.

Neměla představu o tom, kdo to tam mohl dát, ale věděla, že to bylo ve správný čas. Chtěla si něco nakreslit do svého malířského bloku, ale teď jen nasucho polykala, po tvářích se jí začaly koulet slzy. Jenže ne smutkem, vyčerpáním či rezignací. Bylo to štěstím, odevzdáním a uvolněním. Na tvářích se jí začínal rozlívat úsměv. Papírek zaklapla do bloku, mikinou si otřela tváře a utíkala z kopce domů. Začínalo se chýlit k další bouřce. Když doběhla domů, zula čvachtající boty, převlékla se do suchého a čistého oblečení a sedla si za stůl. Rozevřela blok, vytáhla papírek a znovu si ho četla. Připíchla ho na nástěnku, aby ho měla na očích. Usmála se, už nechtěla rezignovat, už chtěla jít dál. Padat, ale nespadnout úplně. Jít si za svým cílem.

O pár let později stála na tom samém místě. Tentokrát ne sama. Stála tam, kde si četla ty věty, které jí přinesly uvědomění. Stála s někým, kdo jí od té doby moc pomohl. Byl s ní kdykoli potřebovala, ale o tomhle jejím příběhu nikdy nevěděl. Skončila poslední větu, po tvářích se jí opět koulely slzy. Byla šťastná, že tenkrát nerezignovala, přišla by o skvělého člověka. Neměla šanci by si ho všimnout. Byla by uzavřená do sebe a pomalu by o něm ani nevěděla. Chytil ji za ruku, otřel slzy a jediné, na co se zmohl byla jedna věta. Zamumlal něco ve smyslu, že si nedovede představit, že by ji tenkrát ztratil. Navzájem se objali a šeptali si věci, které patřily jen tomu druhému. Pak se pomalinku chytli za ruce a šli dolů. Šli pryč z kopce, který přinesl spoustu věcí do jednoho života a ovlivnil ten druhý…

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, příběhy... a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.