Trochu se mi rozklepaly ruce, ale během chvilky se vše vrátilo do normálu. Uvařila jsem si čaj a mezitím, co chladl, jsem rozčesala své ještě trochu vlhké dlouhé kudrnaté blond vlasy. Na první pohled musím asi vypadat jako nějaká barbie. Líbí se mi i takové barvy – růžová, červená, fialová. Ale rozhodně taková nejsem. Například bych si nedokázala vzít kozačky a krátkou jeansovou sukni. Takže to mě tak trochu utěšuje. Raději jsem přerušila bezúčelné myšlení a soustředila se na rozčesání vlasů. Pak jsem si šla pro košili a cestou zpátky ohrnovala rukávy. To je taky jedna z věcí, které mě dost charakterizují. Mám ráda styl tričko a košile.
Došla jsem do kuchyně, dva hrnky odnesla na stoleček ke křeslu a douklidila. Jako na vteřiny, zazvonil zvonek. Šla jsem ke dveřím a chystala se na dlouhý rozhovor. Otevřela jsem dveře, za kterými stál on – Richard. Pokusila jsem se usmát a pozvala ho dál. Opětoval mi úsměv a vešel. Následoval mě do obýváku a posadil se. Posadila jsem se, jak jinak, do svého křesla na turka. Podívala jsem se na něho – na chvíli se mi zatajil dech. Opět mě zaujaly jeho oči – tentokrát ne to, co jsem v nich viděla poprvé. Teď jsem uviděla bolest, zmatek.
Pustila jsem se do rozhovoru, ze začátku monologu. „Jsem ráda, že jsi přišel. Dlouho jsme se neviděli. Chtěla bych se ti omluvit za své ze začátku zbrklé chování. Víš, bylo to na mě dost rychlé. Možná si vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěla o svém prvním a zatím posledním vztahu. Mám od té doby strach a pořádně nevím z čeho. Moje důvěra je velmi křehká a nevnímám city, jen rozumem. Spíše, vnímala jsem jen rozumem. S tebou se to všechno změnilo, ale nechtěla jsem si to přiznat. Moje celá důvěra patřila jen jednomu člověku – spíše skupince. Lidem, kteří mi tenkrát strašně pomohli. Postupně jsem za nimi utekla. Pomohli mi pochopit, že se tomu neubráním. Jsem extrém – buď věci řeším moc nebo vůbec. Tohle byl zrovna případ, kdy vůbec. A pak moc. Takže spíš moc. Chtěla jsem se ti co nejvíce vyhýbat, protože jsem nevěděla, co bych ti měla říct. Když jsem si byla jistá, že k tobě cítím víc než nějaké přátelství, nedokázala jsem to přijmout. Rozum mi to nedovoloval řešit už jen z principu – že jsi můj nařízený. Tahle práce pro mě dost znamená, celkem jsem o ni bojovala a dost o ni stála. Takže mi bylo jasné, že bych se jí musela vzdát. Ale jeden můj dobrý kamarád mi pomohl pochopit, co chci. Chtěla jsem vždycky velkou rodinu a teď jsem se začala chovat jako kariéristka, což mi není úplně podobné. Ano, chtěla jsem něčeho dosáhnout, ale také už vím, že ne bez tebe. Takže asi takhle. Pozvala jsem tě proto, abych ti to řekla. Už je to dlouho, co jsme se neviděli a ani spolu nemluvili, takže nevím, zdali tvá nabídka společného vztahu pořád platí. Pokud ne, pochopím to, moje hloupost.“
To be continued…