Rozcestníky

Asi jste už aspoň jednou v životě viděli při nějaké pěší tůře nebo obyčejné procházce rozcestník. Vždy je zobrazen různě. Buď ten pravý rozcestník – jako tyč se šipkami nebo šipky na stromě. Měli jste z toho radost nebo ne? Asi záleží, jaká ta trasa byla. Několikrát jsem zažila obrovskou radost, protože mě to ujistilo, že jdu správným směrem. Třeba při noční hře, u které jsem se ztratila, za nějakou loukou, na které značení nebylo vidět nebo prostě po delším úseku cesty. Pokud jsem šla špatně, navedlo mě to na správnou cestu. To asi znáte a víte, co tím myslím.

Pak jsou rozcestníky v životě. Ty osobně nemám ráda vůbec. Když si šlapu po cestičce žití, je to fajn. Jen ten rozcestník v lásce opravdu nemám. Občas si říkám proč? Vždyť rozcestník jako rozcestník ne? Ne. Je to můj osobní poznatek (chcete-li názor). U těch životních rozcestníků se musíte rozhodovat, jestli to uděláte tím či jiným směrem. Nemáte napsaný cíl a jak je daleko. Máte jen možnosti. Nevíte, kudy ta trasa vede. Jestli to bude procházka růžovou zahradou nebo šplhání po těžkých kopcích. Nevíte, kdy najdete další rozcestník a co u něho bude. Dokonce se ani nemůžete nikoho zeptat, kdo tu trasu třeba šlapal před vámi. Protože na té vaší cestě jsou ještě jiné věci, které jsou jen u vás. Váš osud. U těch turistických rozcestníků máte plno výhod. Můžete se orientovat pomocí buzoly, hvězd, lišejníků, ukazatelů, mapy, zeptat se lidí, vybrat si obtížnost trasy… U těch životních nic z toho nemůžete. Možná jen jednu věc. Zeptat se lidí. Neřeknou vám přímo, jestli jdete dobře nebo špatně. Ale mohou vám nějak poradit a vy si z toho můžete poskládat obrázek a podle toho se rozhodnout.

Viděla jsem jeden film, možná ho znáte díky recenzím. Milionář z chatrče. Moc se mi líbil, ale o tom mluvit nebudu. A začínal otázkou, na kterou byla odpověď na konci. Proč hlavní hrdina vyhrál? Možnosti a správná odpověď – mělo to tak být. V životě se stávají věci, které mi nejdou na rozum. Nelíbí se mi, mám pocit, že jsou v rozporu s tím, co se do té doby stalo. Nedává to smysl. Navíc mám pocit, že to jen ubližuje, není to jakýmkoli způsobem kladné. Pak uplyne nějaká doba a já se můžu podívat zpátky. Je to hodně zajímavé. Zatím jsem téměř vždy našla něco, co mi to dalo do budoucna. V té chvíli to třeba bolí a nedává to smysl, ale pak je to přínosem. Jen to chce hodně času, trpělivosti a vytrvalosti.

Možná jsem od tématu rozcestníků odbočila. Možná taky ne. Nejsou rozcestníky právě o hledání, individualitě a učení se z chyb? Asi rozcestníky nebudu mít nikdy ráda. Rozcestníky v rozhodování, dospívání, asi nikde. Ale snad se naučím chodit po správných cestách. A pokud ne, tak si to vynahradím těmi turistickými rozcestníky, které ráda mám.

Příspěvek byl publikován v rubrice Zamyšlení a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.