Pro změnu je tento citát na tento týden v mém kalendáři. Nemusela jsem ani na nic vzpomínat, protože před pár hodinami jsem zjistila, jak velká pravda to je. Některé zážitky nás často bolí a chtěli bychom je nejraději z mysli smazat. Jako nějaký dokument – stisknout Delete a bude pryč. Jiné naopak uchovat co nejdéle. Zaarchivovat všude, kde to trochu jde. Naštěstí nebo k naší smůle mozek to nezvládá. Není jako počítač.

A pak je třetí druh zkušeností. Zkušenosti, které bychom chtěli smazat a zároveň ponechat. Těch mám v poslední době poměrně dost. Nerada na ně vzpomínám, protože jsou spojené s něčím ne úplně pěkným. Na druhou stranu nechci zapomenout na to, jak jsem se mohla o některé lidi opřít popřípadě jak to utužilo mé vztahy s jinými lidmi nebo mi to něco dalo. Tímto se dostávám k jádru. Utužilo to mé vztahy. Vždycky to bylo s lidmi, kteří mi už byli blízcí a díky tomuto jsem zjistila, že mi blízcí opravdu jsou. V těžkých chvílích, nevím jak vám, ale mně osobně se těžko obrací na někoho, ke komu nemám moc důvěru. Když se na někoho obracím, potřebuji mu už nějak věřit. Mám už s ním zažité nějaké radosti. Proto tak nějak vnitřně vím, že se na něj mohu obrátit.

Pak se stane něco, co nás zlomí. Něco těžkého a my nevíme, jak dál. Někdo potřebuje pomoct, ale my nevíme jak. Nikdo nás to nenaučil, víme, že něco udělat musíme. Jenže se bojíme. A tak – bojujeme. Bojujeme za vztahy, za naše blízké. Občas je to vyčerpávající, stojí to námahu, čas, energii i třeba slzy a jiné věci. Výsledek? Ten druhý to pochopí a nám to taky něco dá. Poučíme se třeba pro příště, zanechá to něco v nás a ovlivní nás to. Často mají lidé pocit, že zklamali, udělali chybu. Chtěli by to mít jako nějakou strategickou hru – udělat tah a pokud se nepovede, restartovat kolo. To mi trochu připomíná film Život na dálkové ovládání nebo Stroj času. V tom prvním může hrdina některé, pro něho nezáživné věci, zrychlovat dle libosti. A v tom druhém hlavní hrdina vynalezne stroj času, protože mu zabili jeho snoubenku. Vrací to pořád dokola,ví čeho se vyvarovat, ale osud mu ji vždycky sebere. Občas si říkám, že by nebylo špatné něco zrychlit nebo vrátit a udělat jinak. Ale, čemu by to pomohlo?

Jsou věci, které mě mrzí a vím, že jsem je mohla udělat lépe. Pak jsou věci, které vím, že by šly udělat lépe, ale to řešení mi dalo něco nového, něco pro mě potom důležitého. To si potom člověk asi nevybere. Někdy ten dobrý výsledek vidí hned a někdy až za dlouhou dobu. Nechce se nám čekat, ale občas se to vyplatí. Proto, tak nějak rada na konec. Teda aspoň pro mě. Z každé zkušenosti se dá vytěžit něco aspoň trochu dobrého. Jen to chce někdy čas a hlavně lidi, kterým můžeme věřit. Pak je s nimi hodně věcí mnohem jednodušší…