Loučení

Volné pokračování Už aby to bylo za mnou.

„Hele, co to tam čteš, že mě nevnímáš?“

„Co, aha. Přemýšlím nad jedním citátem, co tu je. Poslouchej: „Jsou lidé, kteří nám vstoupí do života a rychle odejdou. Někteří však chvíli pobudou a zanechají v našich srdcích svou stopu. A my už nikdy, nikdy nebudeme stejní.“ (autor neznámý). Nepřijde ti to zajímavé?“

„Mno, ani moc ne. Mělo by?“ Marika se na mě dívala, jako bych byla přinejmenším z jiné planety. „Tak Dito, jsi tu nebo mám jít domů?“

„Ne, jsem tu. Promiň.“ Dál jsme si povídaly o všem možném, ale za chvíli jsem ji nenápadně vyhodila, aby šla domů pod záminkou, že se potřebuji učit. Samozřejmě jsem nepotřebovala – buď už mám známky uzavřené nebo zítra nemám nic problémového. Nějak se mi chce přemýšlet. Divný koníček, ale stane se. V poslední době se dost věcí změnilo. Marika začala chodit s mým bráškou Patrikem. Mají se moc rádi a já jsem taky ráda – co víc si člověk může přát než dobře vycházet s potenciálním členem rodiny? Mně je letos 17 – jsem v druháku na gymnáziu a Marika je o rok starší. No a Patrik? Letos maturuje, vlastně příští týden. Chodíme na stejnou školu – jak jinak v malém městě. Nad tím citátem přemýšlím, protože včera bylo poslední zvonění. Patrik teď není doma, šel ještě něco zařizovat. Takže se můžu natáhnout na postel a oddat se myšlení.

Letos jsem to zvonění vnímala úplně jinak než roky předtím. Je to jiné, když se takhle loučí s vámi váš bráška. Pochopila jsem tu podstatu – loučí se, už tam nikdy nebudou chodit. Jsou tam poslední den. Ještě tam přijdou jednou – na maturitu. Ale to je všechno. Nebudou se smát vtipům, půjčovat si věci od mladších spolužáků, vymýšlet záludnosti na učitele. Dospějí do jiné části života. Budou chodit na vysoké školy, někteří se kvůli toho přestěhují do jiných měst. Najednou zjistíte, že vám na té škole chybí. Je tam po nich ticho. A i když ti studenti byli třeba nenápadní, tak tam chybí.

Třeba je vůbec neznáte, ale chodili jste s nimi dlouhou dobu na jednu školu a vídali se s nimi na školních akcích, sráželi na chodbách, a to občas stačí. Někdy takhle vzniknou i školní lásky. Jenže k tomu loučení. Loučení bolí. Třeba teď to bolelo. Je to bráška, takže nic nekončí, ale je to takové jiné. Nebudu ho vídat na škole. Budu ho mít pořád doma, jenže bude starší. Aspoň si budeme občas moct sednout a já budu moci vykládat historky ze školy, co se komu povedlo, nepovedlo, co bylo za trapas…

Vyrušil mě drnčivý zvuk mého mobilu. Volal mi Patrik, jestli nechci dojít do parku a pak bychom šli i s Marikou na zmrzlinu. Popadla jsem mikinu a vyrazila.

Po cestě jsem nechávala doznít myšlenky. Už jsem ho z dálky viděla i s Marikou. Usmívali jsme se na sebe, zamávali a já si to konečně uvědomila. Loučení bolí, ale za loučením vždy nastává nová fáze života, poznání jiných lidí. Záleží, co pak uděláme ve svém srdci s těmi starými. Buď je tam necháme nebo na ně zapomeneme. Já osobně bych je tam chtěla nechat. To znamená i Patrika, i když to bude všeliké až začne chodit na vysokou. A nejen nechat. Vždy tam budou mít své místo…

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, příběhy... a jeho autorem je Berry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

3 komentáře u „Loučení

  1. Ten citát znám, jen trochu jinak (Někteří lidé vstoupí do našich srdcí a zanechají v něm stopy. My už pak nikdy nejsme stejní.), můj oblíbený.
    Trochu jsem tušila, že ti dva to spolu začnou 🙂 Hlavně, že se mají rádi a je mezi nimi pouto.
    Nevím, jak se Dita cítí, protože moje sestra odchodila základní když jsem nastoupila do první třídy, a bylo to zvláštní, když jsem se na ni dívala, jak stojí na pódiu se stuhou a učitelka říká “Prospěla s vyznamenáním.” Teď už chodí na vysokou, a pořád se bojím té chvíle, kdy se odstěhuje, začne pracovat … Samozřejmě ji to nezazlívám, ale bude to zvláštní, když tady budu jen já a naši.

    Krásná poslední věta a vůbec doznění dílku 🙂

  2. Pingback: Vánoční dárek | Berry

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Antispam: * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.