„Děkuji. Večer ti zavolám. Pozdravuj děti a manželku. Ahoj.“ Když jsem vystupovala, myslela jsem, že se rozbrečím. Ani jsem nevěděla proč. Snažila jsem se uklidnit a za chvíli se mi to téměř povedlo. Začala jsem se usmívat a zamávala Idě. Pokračovala jsem do své laboratoře. Když jsem tam přišla, odložila jsem si batoh, oblékla plášť a pokračovala ve své práci. Ale na mém stole něco leželo. Pomalu jsem k tomu přišla a zjistila, že to je bonboniéra. Byl u ní vložený lístek – „Promiň za včerejšek, asi je to na Tebe moc rychlé. Omlouvám se. R.“

Zmačkala jsem to a hodila do koše. Když jsem vše udělala a byl čas jít domů, poklidila jsem a vydala se. Jen mi přišlo divné, že jsem celou dobu Richarda neviděla, ale stejně jsem nevěděla, jak bych zareagovala. Bonboniéru jsem předala Idě, jestli ji chce. Pochopila, že zrovna nemám náladu na otázky, tak se jen usmála, poděkovala a já šla. Šla jsem pěšky. Protože mě vezl ráno Lukáš, neměla jsem auto a ve špičce jet hromadnou dopravou se mi taky dvakrát nechtělo.

Vzala jsem to oklikou přes parky. Byl krásný jarní den a všechno tak kvetlo. Nemyslela jsem, jen jsem šla a dívala se, jak všechny cestičky obsadily děti a hrály kuličky. Vzpomněla jsem si na své dětství. Je to tak dávno a přece, jakoby před chvílí. Se sestrou jsme byly jako kluci – lozily po stromech, stavěly bunkry, hrály s auty… Pak jsme dorostly do puberty a věci se změnily. Ze sestry se stala taková ta třídní hvězda. Najednou začala kluky střídat jako ponožky, neměla na nic čas a se mnou se přestávala bavit. Byla jsem sice o dva roky starší, ale to nic neznamenalo. Zastavila jsem proud myšlenek – proč vzpomínat na to špatné, co bylo? Vždyť teď je to úplně jiné. Všechno je v pořádku a jsme super sestry i do nepohody. Sedla jsem si na lavičku pod rozkvetlou třešeň, vytáhla mobil a zavolala jí. Nevoláme si moc často, vdala se do Francie a má už i dvě děti. Asi hodinu jsme spolu mluvily a stihly všechno probrat od A po Z. Pomalu jsem pokračovala v cestě, stavila se ve svém oblíbeném obchodě, nakoupila a za chvíli jsem byla doma.

Uklidila jsem nákup, převlékla se a šla si chystat večeři. Ani se mi nezdálo, že ten den tak rychle uběhl. Najedla jsem se a přemýšlela, jak strávím večer. Můžu háčkovat, dívat se na televizi, číst si… Uvařila jsem si čaj a sedla si s ním na balkon. Mám z něho krásný výhled, bydlím na kraji města a dívám se přímo do hor. Je to něco skvělého. Donesla jsem si deku, pustila hudbu a popíjela. Teď nebudu přemýšlet, teď budu jen odpočívat. Začala jsem být unavená, tak jsem šla spát.
Ráno jsem vstala brzy, tak jsem aspoň všechno stihla. V noci jsem přemýšlela a asi na nějakou dobu poletím k sestře. Pár týdnů, možná měsíc. Už mě zve dlouho, ani nevím, kdy jsme se naposledy viděly. Děti se na mě taky těší, ty musely vyrůst. Starší Bea má už 4 a mladší Nicolas 2. Srovnám si tam myšlení a budu vědět, co chci. Zavolala jsem Lukášovi a domluvila se s ním, že mi po tu dobu bude hlídat byt. Zabukovala jsem si letenku, ozvala se ještě sestře a zavolala do práce. Naštěstí jsem si to domlouvala přes Idu. Pár kilometrů od místa, kde bydlí sestra, je naše výzkumné pracoviště a potřebují tam na pár týdnů posilu, tak to můžu spojit. Ida to všechno domluvila a já se sbalila. Na letiště mě odvezl Lukáš. Rozloučili jsme se a letěla jsem.

Když jsem přiletěla do Francie, čekala už na mě sestra Linda s dětmi, švagr Franco byl ještě v práci. Popadli jsme věci a jeli jsme. Tohle máme společné – taky bydlí na kraji města. Sice velkoměsta, ale na kraji, aby to měli blízko do přírody. Ví, že ráda vařím, tak jsem začala dělat večeři. Děti jenom běhaly a nemohly se na mě vynadívat. Díky jejich ustavičnému žvatlání jsem se na francouzštinu rychle přeorientovala. Bea pomáhala Lindě nachystat stůl a když jsme to všechno dodělali, zrovna přišel Franco. Společně jsme zasedli ke slavnostnějšímu stolu.

To be continued…