„Ahoj. Chtěl jsem ti přinést růže, vím, že je máš ráda. Jenže už měli zavřeno, tak aspoň kytička od nás ze zahrady. A koukám, že jsem udělal dobře. Jedny růže tu už máš – dokonce rudé. Nebudu se ptát, vím, že mi to pak stejně řekneš sama.“ Byla jsem k němu schoulená. Jen jsem se usmála a držela se ho. Až za chvíli jsem se rozhodla, že dokážu mluvit.

„Ahoj. Jsem ráda, že jsi přišel. Včera jsem nastoupila do nové práce – do té laboratoře, jak jsem ti říkala před tím. No a mým šéfem je Richard. Byl psychicky špatný z toho, že jeho švagr měl autonehodu a byl v kómatu. Teď je to už dobrý. Tak jsem ho pozvala na večeři a nakonec u mě přespal. Dneska mě pozval na večeři do restaurace a donesl mi tady ty růže. Strašně mi děkoval za včerejšek a chce se mnou chodit.“

„A ty ho máš ráda? Asi jo, jinak bys mi tady nezačala plakat. Ty sis vzpomněla na Adama viď?“ Neodpověděla jsem, jen jsem přikývla a poddala se pláči. Jen si vzdychl a hladil mě. „Proč nechceš od té doby nikomu dovolit, aby vstoupil do tvého života víc než já?“

„Protože se toho bojím. Podruhé bych to nemusela zvládnout. Hodně věcí se od té doby změnilo. Obzvlášť ty bys to mohl vědět. Poznal si mě krátce potom, co mě pustili. Víš, jak jsem se od té doby změnila. Hlavně jak jsi mě musel piplat, abych věřila aspoň tobě. Podruhé bych to už nezvládla, to víme oba. Asi ho mám taky ráda, ale nic o sobě nevíme. Známe se den. A úplně největší překážka, vždyť je to můj nadřízený. Musela bych z té práce odejít. Víš, jak dlouho jsem na ni čekala.“

„Najednou dáváš přednost kariéře před city? Val, co se s tebou děje? To snad ani nejsi ty. Kde je ta stará Val, která ráda hlídá naše děti, když chceme jít s manželkou někam pryč? Která se neustále těší, až bude mít vlastní rodinu? Co se s tebou děje?“

„Já nevím, přijde mi, že to nejde. Nemůže to být přece tolik pohádkový. První den v mojí nové, vysněné práci a já se hned musím zamilovat do šéfa a on do mě? Vždyť to snad ani není možný.“ Rozbrečela jsem se ještě víc.

„Ale Val. Ty seš naše kytička. Rozkveteš a pak zvadneš. A proč by pohádky nemohly fungovat. Dneska u tebe přespím, potřebuješ to.“

Ještě víc jsem se k němu schoulila a brečela. On mi ve všem pomáhá a chápe jak se cítím, takže mě vždycky nechá, abych mu to všechno řekla sama. Někdy spolu jen mlčíme, nenajdeme ty správná slova. Jenže časem jsem pochopila, že i to mlčení mi něco dává. Vím, že je se mnou a chce mi pomoct, i když zrovna neví jak. Začala mě klepat zima, ale já to necítila. Pomalu mě pustil, uklidil trochu kuchyň a já donesla deku. Sedl si zpátky za mnou, zachumlal mě a seděli jsme. Nevím, jak dlouho to trvalo, občas mi něco pošeptal a já jsem u něho začala usínat. Když jsem skoro spala, cítila jsem jen, že mě nese ke mě do postele.

Ráno mě vzbudila příjemná vůně. Pomalu jsem vstala, provedla ranní hygienu a přišla do kuchyně. Sedla jsem si a začala ohrnovat rukávy od košile. Přemýšlela jsem. Začal chystat na stůl snídani. Vstala jsem a přišla k němu.Objal mě, políbil a usmál se. Společně jsme se nasnídali a on mi pak řekl, že mě odveze do práce. Nachystala jsem se a jeli jsme. Než jsem u práce vystoupila, cítila jsem, že mu musím něco říct. Jen jsem nenašla ty slova.

To be continued…