Rychle jsem uvařila čaj, svůj oblíbený. Přišla jsem za ním a sedla si do křesla. S úsměvem se na mě podíval. Sedávám si zvláštně, na turka a vždycky u toho málem spadnu z místa, kam si sedám. Jen mi to přijde nejpohodlnější. Pak se mi sedí skvěle, jen ten akt předtím je zábavný.

„Tak co, budeme se na sebe dívat nebo začneš?“ Kouzelně se u toho na mě podíval. Rychle jsem se napila a rozhodla, že začnu.

„Když jsem byla v okolí střední školy – věkově – tak jsem byla jako všichni ostatní, ale pak se před maturitou se mnou něco stalo. Nevím jak to nazvat. Možná nějakým zlomem, nevím přesně. Začala jsem chodit s jedním klukem – říkejme mu třeba Adam. Byla jsem do něho zamilovaná až po uši a bylo to něco úžasného. Snad díky tomu jsem neviděla jiné věci, co dělal. Bylo toho hodně, co mi vadilo, ale byla jsem tenkrát mladá a zamilovaná, takže jsem to neviděla nebo vidět nechtěla. Jednou to přinejmenším přehnal a rozchod byl nevyhnutelný. Sesypala jsem se z toho. Došlo to tenkrát příliš daleko a v některých věcech jsem na něm byla závislá. Tak nějak jsem odmaturovala a dostala se na vysokou, ale než začal první semestr, musela jsem nastoupit na léčení na psychiatrickou léčebnu. Dodnes to nechápu, jak se to vlastně stalo. Ale dost mě to ovlivnilo. Mám od té doby „čuch“ na lidi a některým jen tak nevěřím. A těch, kterým věřím, si hodně vážím. Naučilo mě to starat se o sebe a nevázat na sebe lidi. Nějakou dobu to pro mě bylo hodně těžké v tom, že jsem se lidí až stranila, ale pak to bylo lepší. No, vystudovala jsem vysokou a teď jsem tady.“

„To je zajímavý. Můžu se tě zeptat, když si tohle zažila a jen tak někomu nevěříš. Proč jsi mi dovolila, abych tu šel?“

„Třeba proto, že u tebe je to jiný. Navíc si vzpomínám, když měla moje mamka rakovinu a umírala, bylo to pro mě strašně těžký. Bylo to krátce po tom, co mě pustili z léčení. Nikdo mi nemohl pomoct, protože jsem se lidí hodně stranila. A něco to ve mě zanechalo. Takže se sice některých tak trochu bojím, ale snažím se to překonat.“ Překonávala jsem slzy. Najednou to všechno na mě dolehlo, bylo to tak dávno a přesto, jakoby to bylo včera. Byly to věci, o kterých jsem s nikým nemluvila. Z rodiny mi zbyla jen sestra, která byla daleko. Taťka umřel pár měsíců po mamce. Navíc to s Adamem. Bylo to už dávno, ale když jsem si na to vzpomněla, bolelo to stejně.

„Vážím si toho, že si mi to řekla. Musí to být pro tebe hodně těžké. A taky si hodně vážím toho, že tu teď u tebe můžu být. Doufám, že z nás čas udělá dobré přátele.“ Říkal to potichu, jakoby tu chvíli nechtěl zkazit. A přesto, něco to udělalo místo něj. Jeho mobil začal vyzvánět jako pominutý. Rychle ho zvedl.

To be continued…